Po zjištění mých schopností jsem trénovala dvakrát tolik. Sice jsem bývala unavená, ale po dvou týdením stereotipu jsem si zvykla.
Luk se mi celou dobu vyhýbal a když jsem ho potkala tak se vždy otočil a odešel. Detek z toho byl rozladěný a párkrát jsem je viděla jak se kvůli tomu hádají.
Nechtěla jsem aby za mě Derek řešil vztahy za které nemůže a tak jsem ho poprosila, aby se do mě a Luka nemýchal že to vyřeším sama. A taky že jsem to sama i vyřešila.
Následující den když se stmívalo počkala jsem na Luka u jídelny. Když mě uviděl chtěl se otočit to jsem ho ale doběhla, chtla za paži a otočila čelem ke mě.
„Počkej. Chci si jen promluvit."
„A o čem!"
Vyjel na mě naštvaně. To mě na chvíli zarazilo, ale oak jsem se taky naštvala ařekla mu to pěkně od plic.
„Hele frajere, je mi jasný, že mě očividně moc v lásce nemáš! Nrzazlívám ti to! Ale doufala jsem že budeš rozumnej a nabudeš si hrát na malý uražený dětsko! Měl bys mít alespoň tolik úcty a nepřidělávat tvémh otci starosti. Stali se z nás dobří přátelé a ocenila bych kdybys hrál, že spolu vycházíme alespoň před ním.“
Zprudka jsem zalapala po dechu. Protože celý tenhle výklad jsem řekla na jeden nádech.
Luk na mě koukal bez kediného náznaku emoce a to mě naštvalo snad ještě víc, než kdyby se tu na mě rozkřikl že jsem blbá.
Vztekle jsem máchla rukama a po mé levici a pravice pozprostil led. V pravo to schytala jen stěna, ale v levo jsem zasáhla strom který v ten moment zmrzl a rozpadl se. Vyděšeně jsem na to koukala a když jsem se otočila na Luka, mračil se na mě jak na monstrum.
„Vidíš proto s tebou nechci mít nic společného."
„Já za to nemůžu vyprovokoval si mě k tomu!!"
„Nehaš na mě tvoji vynu ty...ty,.... ZRŮDO!??"
To poslední řekl jako by si tím nebyl jistý. Ale mě to i tak ranilo. Návíc mě popadl takový vztek. Po tváři mi stekla slza. Luk sr zatvářil možná lítostně, ale mě vztek už úplně pohltil.
Uděla jsem k němu tři rychlé kroky a on o jeden ustoupil. Položila jsem mu ruku na rameno a cítila jak mi led proniká ořes dlaň. Jeho výraz se měnil z ustrašenéhob, přes bolestný až k zuofalému.
Teprve teď mi došlo co dělám a ruku z jeho ramene jsem sundala. Dleň jsem ořiložila ke svému srdci, takže teď  jsem pomalu mrzla já.
„Co to děláš!?"
Zeptal se mě nechápavě Luk.
„Máš pravdu jsem zrůda a zrůdy by neměli žít."
Z pisi vycházela pára jak bylo mé télo promrzlé. Luk mě najednou chytl za ruku a sundal mi ji z hrudi.
„Někdy říkám blbosti........ Na tk si musíš zvyknout jestli máme být přáteli."
Po jeho slovech mě pojltí pocit spokojenosti, ale to už se pro přílišné podchlazení neudržím na nohoza padám. V tom mi la zabrání Lukovi paže a ja poslední co vnímám je jak volá mé jméno.

Doufám že se vá tahle kapitola bude líbyt. Amoc děkuji těm co to vydrželi a počkali na další kapitolu. Moc ráda bych vás taky poprosila o komentář, jelikož po komentu se lépe píše. Tak doufám že jste nade mnou ještě nezanevřeli s pozdravem se loučím. :@