Zdravím všechny nadšence a odvážlivce, kteří našli dostatek kuráže otevřít knihu s příznačným názvem Drátem do srdce.

Než se pustím do tohoto experimentu, chtěla bych nejdřív ‚říct' pár věcí na začátek.

Už dřív jsem o něčem podobném přemýšlela. Že bych se s někým podělila o to, co občas zažívám, když si moje srdíčko začne hrát na Usaina Bolta. Jenže tehdy jsem mohla popisovat jednu příhodu za druhou a nebralo by to konce, neměla bych to čím ukončit.

Nedávno jsem byla u lékařky a ona mi řekla, že bych po pár určitých zákrocích mohla mít definitivní pokoj. A to je super konec, ne? Poslední kapitola zakončená velkým ‚Hell yeah!'. Sice to s sebou nese ten trochu (dobře, trochu víc) děsivý zážitek s dráty a plamenometem, ale co by člověk neudělal proto, aby se ve svých dvaceti let vyhnul infarktu?

A teď je to tady. Jsem tu a mám trochu strach, jak tenhle pokus vůbec dopadne. Ale jsou jen dvě možné cesty, buď dobře, nebo špatně. Já se budu moc snažit, abyste i vy z toho měli nějaký zážitek a třeba si i odnesli nové informace.

Ráda bych vás poprosila, abyste si všechny komentáře typu ‚je mi to líto' a jiné, schovali pro někoho, kdo o ně stojí. Nechci znít jako nevděčná mrcha, ptejte se na cokoli a já vám v rámci svých možností ráda odpovím. Ale lítost k ničemu není a moje srdce určitě nevyléčí.

To jen ten plamenomet.

Děkuju všem, kteří se společně se mnou pustí do nového, reálného dobrodružství a budu doufat, že vám to něco zajímavého přinese nebo se třeba najde někdo další, kdo tajně doufá, že mu vypálí nějaký špatný kus a stane se z něj superhrdina. 

Mějte se krásně a brzy na viděnou u první kapitoly, která vás seznámí s tím, co to vůbec SVT je a kdy jsem poprvé poznala, že je moje srdce trochu mimo.