Na lyžařský výcvik jsem se moc netěšila. Důvodem ale nebyl výcvik sám o sobě. Miluju zimu, sníh a hory, lyžovat umím. Jenže ten rok, co jsme jeli se školou na hory, byla extrémně teplá zima a na sjezdovkách bylo normální vyhýbat se zeleným ostrůvkům trávy, abyste se nerozmlátili. Když už byl sníh, tak jen na sjezdovce. Okolní lesy a louky vypadaly, jak kdyby začalo jaro.

Povinná výbava nebyla jen o lyžích, ale i zatracených běžkách. (Tady se všem běžkařům omlouvám, ale není to můj šálek kávy.) A jelikož bylo jeden den tak teplo, že ani sněžná děla nestíhala tvořit dost sněhu, rozhodli se naši učitelé, že nás vezmou na běžkách na Sněžku, protože je to výš a tam sníh netál tak rychle.

Přiznám se, že bych šla raději bosá, než na běžkách, ale vybírat jsem si nemohla.

Ještě před tím, že se ozval TBH, jsem stihla zahučet do první velké louže, která se nacházela v mojí blízkosti. Dvě minuty potom, co jsme vyrazili. Naštěstí jsem nebyla sama, kdo se rozhodl vykoupat.

Hned je to lepší pocit, když víte, že nejste lempl sami.

Neuběhlo ani deset minut a Usain začal sprintovat jako o život. Ještě to nebylo tak strašné, prostě jsem se jen nechala všemi předjet a šlapala si to hezky vzadu. Kamarádka si toho při první odpočinkové zastávce všimla a zůstala se mnou až úplně do konce, za což jsem jí do teď strašně vděčná. Nedokážu spočítat, kolikrát se mě během cesty zeptala, jak mi je a jestli fakt nechci pomoct. Neustále mě rozptylovala, něco mi povídala.

Až na Sněžku jsme se nedostali. Naším cílem se stala jakási restaurace s extrémně drahým úplně vším. Každý jsme si dali čaj, trochu se ohřáli (ne, že by to s mokrým zadkem šlo) a vyrazili jsme na cestu zpátky.

Všichni se radovali, protože to bylo povětšinou z kopce, měla to být ta lepší část cesty. Ale pro mě to bylo absolutní peklo.

První touha po záchrance

Tep mi z nějakého důvodu vyletěl až někam do nebes. Už po prvních pár krocích jsem cítila, že to bude blbé, ale netušila jsem, že to bude až takový průser. Snažila jsem se moc nezaostávat, ale ani jsem nespěchala. Navíc jsem po boku pořád měla kamarádku, takže jsem to svým způsobem vzdávala. Kdyby záchvat trval tak dlouho v normálním běžném životě, dávno ležím napíchnutá na EKG a cpou do mě léky na utlumení srdeční činnosti. Jenomže já byla v horách a jedinou útěchou byla Gabča, která se mě dokola povzbuzovala a mluvila se mnou.

Po hodině toho totálního přemáhání moje tělo vypnulo. Prostě jsem si kecla do nejbližší hromady sněhu, zahodila hole a odmítala se hnout, dokud mě TBH nepřestane terorizovat. Celá skupina zastavila, učitelka zavelela pauzu a já zkoušela všechno, abych Hajzla přiměla k rozumu. V jednu chvíli jsem měla nutkání se rozbrečet, ale nemohla jsem. Už takhle jsem sotva dýchala, kdybych do toho spustila pláč, nedopadlo by to dobře.

Poprvé jsem pomyslela na to, že chci záchranku, že to už fakt nedávám, a že dalších deset, patnáct kilometrů není v mých silách. Jenže sanitka pro vás do hor pojede jen stěží. Možná tak skútry, ale těm to bude trvat dlouho a já si připadala, že nemůžu čekat už ani minutu, jinak mi bouchne srdce.

Tak jsem čekala. Pět minut, deset, patnáct. Ostatním už začínala být zima, jak se nehýbali a mně bylo čím dál tím hůř. Nevnímala jsem jen sebe a to, jak moc jsem vyčerpaná a vystrašená, ale taky ty zvídavé pohledy. Nic se nezlepšovalo, navíc i já začala mrznout.

Chtěla jsem poprosit spolužáky, ať mě tu někde zahrabou, na jaře by mě tam přece někdo našel.

Ani nevím, co mě k tomu vedlo a kde jsem vzala energii na tolik pohybu, ale prostě jsem se zvedla, popadla hole a vyrazili jsme. Každou minutou padla otázka, jak mi je a jestli nechci zastavit, ale zbytek cesty jsme dojeli bez zastávky. Já pauzu nechtěla, bylo by to jen horší. Moje vzpomínky se smrskly, jen na: „Ještě jeden metr, ještě jedna další vteřina." Když si tohle opakujete stále dokola, najednou z toho bylo přes třináct kilometrů a kolem dvou hodin.

Dorazili jsme k chatě, sundali běžky a ve dveřích jsme se setkali s lékařem, který jel s námi na lyžák. Cesty na „Sněžku" se ale nezúčastnil. Ani jsem se nezastavovala, hodila jsem běžky do skladu, odkráčela do svého pokoje a padla na postel. Dál si pamatuju jen na kratičký okamžik absolutní úlevy. Pak jsem usnula a probudila se až někdy v noci.

Suma sumárum, byl to záchvat trvající několik hodin v kuse, dejme tomu pět, pět a půl, možná šest. Cesta nahoru trvala daleko víc času, než dolů, přirozeně. Je to asi ten nejhorší zážitek, jaký mi TBH zatím dal. Nevzpomínám si, že bych kdy byla tak... v prdeli a na dně.

Nicméně to nebyl ten nejdelší záchvat. Ten trval možná půl dne, ale nebylo to tak hrozné. Bylo mi sice zle a proklínala jsem celý vesmír, ale čekala jsem, že můj  maturitní ples jednoduše v pohodě nebude. Velký stres, navíc předtančení a půlnoční překvapení plné ohýbání není dobrá kombinace. Ale pořád bych si raději zopakovala celý maturák než půl hodiny v Krkonoších.

1.11 2017 - středa

Je to týden, co se TBH ozval naposledy, samozřejmě při hodině volejbalu. Venku už je poměrně zima, takže chvíli trvalo, než mi pulzní oxymetr vyhodil tuto hodnotu.

Nedávno mi kamarádka v laborkách říkala, že bude mít holter, protože jí rychle buší srdce. Tak jsem se ptala, jak moc rychle. Její odpověď byla, že má třeba i 100 tepů za minutu, když je v klidu.

Radši jsem k tomu nic neříkala.

Trvalo to maximálně deset minut, zapojila jsem se do hry, po chvíli se to rozběhlo zase. Tentokrát to ale nebylo tak hrozné, takže jsme dohráli a další měření proběhlo při čekání na autobus.

Nic moc na to, že jsem nějakou dobu seděla v klidu na zastávce.

Pak jsem se změřila doma, což by vypadalo skoro normálně. 

Jenže pořád jsem cítila, že to není ono. Šla jsem poprosit kamarádku, aby mě odvezla na pohotovost. Mohli by tu poruchu zachytit a já bych se vyhnula dalším holteru.

Ještě před cestou jsem udělala poslední měření, abych se ujistila, že nejedeme burcovat doktory zbytečně.

Ve městě, kde momentálně trávím nejvíc času, je přímo kardiologická pohotovost. Přijeli jsme, napíchli mě na EKG a dvakrát mi tep z těch 100-120 vyletěl na 180-190. Trvalo to jen vteřiny, ale byla jsem pořád připojená. Začala jsem se usmívat, že se to povedlo natočit v přímém přenosu, že další holtery nebudou potřeba.

Jenže pan doktor měl postoj takový, kdy mi dával najevo, že přeháním. Do závěrečné zprávy napsal věci, které jsem neříkala a které on nedělal. Půlku toho, co napsal, si prostě vycucal z prstu. Sdělil mi, že to mám ze sportu.

Který jsem provozovala několik hodin před návštěvou kardio. Jistě.

Dal mi prášek na utišení srdeční činnosti, chtěl po mně devadesát korun a já mohla jet domů. Bylo to zbytečné, akorát jsem si připadala jako idiot, který dělá z komára velblouda. Příště se jim tam sesunu k zemi, aby to brali trochu vážně.

Už je to 2:0 pro TBH.

Jaké z toho plyne ponaučení? Nechtějte po svých přátelích, aby vás zahrabali. Neudělají to! 

Jedna trochu vážnější část. Normálně se to snažím psát trochu nad věcí, ale při vzpomínku na Sněžku je mi zle ještě teď, tak snad nevadí, že to jednou nevyšlo. :) Příští týden mi  naplánovali holter na dva až tři dny. Nemůžu se dočkat. Mám v plánu nalít se energeťákem a lézt po stěně nebo zajít na paintball, abych TBH konečně nakopala zadek! 

Díky všem za přečtení a ať vám to tluče, jak má!