Supravetrikulární tachykardie.

Důvod, proč tuhle knihu vůbec píšu a hezký jazykolam, pokud chcete potrápit lidi, kteří mají problémy s písmenem R. Mně osobně trvalo měsíc naučit se to správně a plynule vyslovit bez jediného zádrhelu.

Lékaři si nejsou na sto procent jistí, že zrovna SVT je můj případ, nicméně mi už dva různí doktoři řekli, že je to nejpravděpodobnější. Potíže i léčba zůstanou stejné, změní se maximálně název. Což snad nikomu z vás vadit nebude. Zatím zůstaneme u SVT.

Co si před tímto pojmem vůbec máte představit?

Jednoduše řečeno, buší vám srdce. Velmi rychle. Nejde o obyčejný zrychlený tep, když zahlédnete někoho pěkného bez trika nebo nervozitu před písemkou. Když udělám neopatrný pohyb, je špatný tlak, dám si kávu nebo sportuju, stane se, že mi tep během dvou, tři vteřin zrychlí i na 250 za minut, což není ani zdaleka nejvyšší hodnota. Ta nesla přesně 283 tepů, což je 4,7 úderu za vteřinu. Nevylučuje se možná chyba přístroje, ale ono i těch 250 není k zahození. Přiznejte se, kdo z vás ví, že jeho tep někdy překročil alespoň těch 150?

Pro porovnání tady mám pár zajímavostí z živočišné říše

Za savce s nejpomalejším tepem se považuje plejtvák obrovský s 8 údery za minutu. Následuje ho slon s režimem 30 tepů během jedné minuty a v závěsu za ním je žirafa se 65. Člověk může mluvit o normálním tepu v rozmezí od 60 do 100. Gepard je obecně považován za nejrychlejší zvíře na zemi, ale jak je to s jeho srdíčkem? I jeho srdce zvládne zrychlit během pár vteřin ze 120 na 250. (Žabař. To zvládám taky a občas i z menších hodnot.) Opak k plejtvákovi je kolibřík. Tady záleží na druhu, ale našla jsem, že jejich tep se pohybuje okolo 1000 úderů. Rekordmanem je rejsek trpasličí, jehož srdce dokáže udeřit až 1300 krát za minutu, což je neskutečných 21,6 tepu za vteřinu!

Dalo by se říct, že jsem člověk s gepardím srdcem.

Řekněme si narovinu, není to normální a nese to s sebou další problémy. Doba trvání ‚srdečního záchvatu' se pohybuje od několika vteřin po desítky minut. A tady platí přímá úměra – čím déle to trvá, tím horší to pro mě je. Většinou jde o to, že mi tak rychlá změna tepu okamžitě vezme dech a mám pocit, jako bych dýchala přes tlustou peřinu. Dýchám, ale cítím, že to nestačí. Zamotá se mi hlava a nedej bože, když musím jít zrovna do schodů, když se TBH rozjede. Často mi doma říkají, že zblednu. Mluvím jen málo, protože čím víc povídám, tím hůř se mi dýchá.

Popravdě jsem svoje srdce nikdy moc neřešila. Já si na to zvykla a moje okolí taky. Ale je to pár měsíců, co jsem poprvé ztratila vědomí a to bylo hlavním důvodem, proč jsem to začala řešit. Ono probudit se na studené zemi, aniž byste věděli, jak jste se tam vůbec vzali, není příjemný zážitek. Stala se z toho výstražná tabule s červeným textem: „Chceš dostat infarkt ve dvaceti? Pokračuj v tom nic nedělání a jsi na nejlepší cestě!"

Na Wikipedii se dočtete, že SVT není tak nebezpečná jako komorové tachykardie, nicméně je životu ohrožující. Já tomu moc nevěřila, ale před dvěma týdny mi doktorka řekla tohle: „Máte štěstí, že sportujete. Vlastně se divím, že to s vámi neseklo už dřív. Kdybyste nesportovala, nejspíš by k tomu dávno došlo. Při delším trvání je vysoké riziko infarktu, jednou budete chtít mít děti. Drát s rozžhaveným koncem by to měl vyřešit."

Říkáte si, že jsem blázen, když provozuju činnost, která je nejčastějším spouštěčem pro TBH? Možná. Ale já pohyb miluju. A ať už šlo o házenou, volejbal, judo, jógu, šachy a teď zase volejbal, nehodlám s tím přestat. Je to věc, co mě neskutečně moc baví a když k tomu připočtete fešné Portugalce na výměnném pobytu, kteří se zapíší na stejné hodiny jako vy, jednoduše neuhnete proto, že je vám blbě.

Spouštěčů je mnoho. Nejčastější příčinou je, když se rychle ohnu. Něco seberu ze země, udělám dřep. Druhým největším problémem je stres. Písemky, zkoušky. To mám téměř jistotu, že mě Ten Bušící Hajzl potopí a já se místo písemky vypořádám se sebou. A občas nemusí být žádný faktor. Nechystá se žádná zkouška, nesportuju, v klidu sedím a najednou BUM, je to tady zase. Stojím ve frontě a PRÁSK, paní přede mnou se mě ptá, jestli náhodou nebudu zvracet. Takže říct, kdy přijde další záchvat, je prakticky nemožné, protože se to může stát naprosto kdykoliv.

Stejně tak, jako to začne rychlým skokem z 90 na 250, tak to stejně bleskově sleze a z 250 je najednou 110, 100. Mám svoje triky, jak srdeční záchvat zastavit, občas to funguje a občas ne. Ale ať už to stopnu já nebo moje srdce, jsem hrozivě utahaná. Nikdy jsem maraton neběžela, ale přesně tak si připadám. Jako po nekonečném sprintu. Svaly jsou unavené a to nemluvím o mozku, který automaticky přepíná do módu „Padej si lehnout, jsi úplně grogy!". No, zkuste si ustlat uprostřed házenkářského zápasu nebo zkoušky z imunologie a oznámit všem, že rezignujete a jdete spát. Správně. Nejde to. Občas se vám ani nechce. Nejčerstvější případ byl středeční volejbal. Sehla jsem se pro míč, podala a ŠLEH, zamotala se mi hlava a TBH začal šílet. Ale dalo se to vydržet, proto jsem pokračovala ve hře. V jednu chvíli mi ale orgán dal najevo, že bych si fakt měla sednout a já tedy poslechla. Nejčastější otázka, kterou dostávám je: „Nemám volat záchranku?" Padla zase, z úst učitelky. Pět minut přešlo a i když jsem se cítila, jak kdyby mě přejel parní válec a následně mě hodili do mlýnku na maso, vrátila jsem se do hry.

„Jsi v pohodě?" zeptala se mě kamarádka po hodině.

„Jo."

„Všimla jsem si, žes začala mít problémy."

„A jak, prosím tě?" nechápala jsem. Nebyly jsme spolu ani ve stejném týmu.

„Normálně běžíš jak šílenec za každým míčem, rozplácneš se klidně na zemi, aby to nespadlo nebo tak. Najednou jsi jen stála na místě a brala jen ty míče, co šly přímo na tebe. A pořád jsi koukala na lavičku."

Takže tak. Lidé, kteří vědí, co čekat, to poznají. Ti, co nemají tušení, nejspíš nepoznali nic do chvíle, než jsem opustila hřiště. Nebo ve chvíli, kdy jsme začali prohrávat *ego promluvilo*. 

Pro ukázku je tady skupina fotek, jak to asi vypadá, když o sobě dá vědět můj osobní Usain. Na první fotce nesouhlasí čas, protože je z dneška, abych ukázala, jak velký skok při záchvatu následuje, když začne, ale i když skončí. Těch 192 je ještě jakási snesitelná hodnota a řadila bych ji mezi ,nebylo to tak hrozný'. 

Původně jsem do první části chtěla vecpat i svůj první zážitek s SVT a jak kreativně jsem rodičům oznámila, že mě špatně splácali, ale koukám, že text je už teď docela obsáhlý. Normálně jsem pro kapitoly o 5000+ slovech, ale myslím, že tuhle knihu budu dávkovat po menším. Alespoň to nezačne nudit (alespoň v to doufám) a já budu mít o čem psát.

Na závěr bych chtěla poděkovat všem dobrodruhům, kteří dočetli až sem. Poklona, ovšem imaginární, už víte, že mám menší problém s ohýbáním. :) Ráda bych věděla, jestli vás čtení nenudilo a jestli se mi to podařilo podat alespoň trochu poutavě a záživně. Budu vděčná za jakékoli rady či připomínky, pokud máte nějaké otázky, ráda zodpovím.

V další části se můžete těšit na slíbený první zážitek s SVT.

Mějte se krásně a ať vám srdce tluče jak má!