Harry se opatrně plížil temnými bradavickými chodbami do sklepení. Na sobě měl Neviditelný plášť a cestu mu spoře osvětcovaly pochodně. Byl rád, že ještě nezakopnul nebo nesrazil nějaké brnění, jelikož plášť mu viditelnost ještě snižoval, ale i tak došel do sídla Zmijozelů bez úhony.

Zašeptal heslo, které mu jeho přítel sdělil, a ocitl se ve Zmijozelské společenské místnosti. Rozlehlý prostor byl osvětlen stejně choře jako chodby, ale i tak Harry našel cestu ke zmijozelským chlapeckým ložnicím snadno.

Skoro neslyšně otevřel dveře a rozhlédl se po pokoji, který ovšem znal velmi dobře. Vyhledal postel svého přítele a vydal se směrem k ní. Opatrně odhrnul tmavě zelené závěsy a pohled mu spočinul na Zmijozelově tváři. Draco měl lehce narůžovělá líčka a tiše oddechoval. Nebelvír mu jemně nadzvedl přikrývku a vlezl si pod ní.

Ani nevěděl, proč ho napadlo jít uprostřed noci za svou láskou, ale prostě nemohl usnout, a tak si řekl, že blonďákova přítomnost mu v tom napomůže. A opravdu se nemýlil, po chvíli už také upadl do říše snů, přitulen ke svému příteli.