Hermiona

Po přemístění jsme se ocitli na pláži. Před očima se mi zjevil Ron, který mě celou tu dobu svíral v náruči.

,,Hermiono! Už je to dobrý. Už jsi v bezpečí." ocitl se u mě Harry. Klekl si a podíval se na mě svýma smaragdově zelenýma očima.

,,Nic mi není, Harry." řekla jsem rychle a pak se zarazila a podívala se za Harryho. Harry s Ronem se podívali na stejné místo a zatajili dech stejně jako já. Dobby tam stál a dýka Belatrix Lestrengeové mu trčela z břicha. Harry se stejně jako ke mně rozeběhl k Dobbymu a vzal ho do náruče.

,,Dobby...to bude dobrý. Klid." utěšoval ho Harry a vyjmul dýku z jeho břicha. Dobby se na něj podíval s uslzenýma očima a tiše promluvil:

,,Je to tak nádherné být tu s přáteli. Dobby je šťastný." Harry ho k sobě přivinul a já věděla, že je naprosto zoufalý. Nebyl mezi námi nikdo, kdo by toho skřítka nesnášel. ,,Dobby je rád, že tu je Harry Potter." vydechl Dobby naposledy a jeho oči zůstaly otevřené.

,,Zavřeme mu oči, co říkáš?" objevila se u Harryho náhle Lenka. Neměla jsem ponětí, odkud se vzala. ,,Tak...teď to vypadá jako by spal." řekla, když Dobbymu zavřela zlehka oči. Chvíli bylo ticho. S Ronem jsme se zvedli a pomalu přecházeli k Harrymu.

,,Chci ho pohřbít. Řádně...bez kouzel." rozhodl Harry a setřel si slzy, které mu stékaly po tvářích. Zvedl se ze země i s malým tělíčkem v rukou a šel směrem k domu, který byl celý postavený z lastur. Natáhla jsem ruku k Harryho rameni a pevně ho stiskla. Bylo mi jasné, že mu budu s to odpustit. On a Ron mi chyběli a já se s nimi nechtěla hádat. Ještě k tomu všemu se blížila bitva a já věděla, že když budeme chtít přežít, tak musíme stát při sobě.

* * *

Ještě ten den se za domem, který podle všeho byl Lasturová vila, ocitl malý hrob. Na náhrobků stálo: Zde leží Dobby - svobodný skřítek. Harry dodržel to, co sám sobě slíbil a pohřbil Dobbyho bez kouzel. Seděli jsme tam a koukali na náhrobní kámen. Lenka se držela s Ronem za ruku a měla hlavu opřenou o jeho rameno. Dozvěděla jsem se, že Lenka byla uvězněna na Malfoy Manoru s panem Olivanderem. Přisedla jsem si k Harrymu blíž a chytila ho za ruku.

,,Je mi to moc líto." šeptla jsem.

,,To mě je to líto, Hermiono." odpověděl mi nazpět Harry. ,,To, že jsem se s tebou pohádal, že jsem ti nevěřil. Na Malfoy Manoru jsem si všiml, jak Malfoy schválně zapíral, že tě v životě neviděl, jak tě úmyslně strčil dopředu a podal ti přitom naše hůlky. Omlouvám se za tu bezcitnost, kterou jsi si ode mě musela vyslechnout." omlouval se mi Harry a já se usmála.

,,Taky se omlouvám. Lhala jsem ti celý rok, ale nemohla jsem..."

,,Já to chápu. Dávala jsi mi ten příklad s Ginny, pamatuješ? Uvědomil jsem si, že máš pravdu. Neudal bych jí ani za nic... protože jí miluju...stejně tak jako ty miluješ Malfoye." vložil se do mé omluvy. Stiskla jsem jeho ruku o něco silněji a usmála se ještě víc.

,,Děkuji." řekla jsem mu a on kývl. ,,A tobě taky, Rone. Za to, že jsi mi důvěřoval." otočila jsem se na Rona a on se usmál.

,,Poděkuj Lence. To ta mě dá se říct ,,zklidnila"." naznačil uvozovkami Ron. Lenka se jen usmála a dala Ronovi pusu na tvář.

,,Co jste vlastně za tu celou dobu prožili?" zajímala jsem se a Harry vstal.

,,Je toho hodně. Vše ti povíme." odpověděl stručně a pak jsme se všichni přesunuli do Lasturové vily, kde mi kluci všechno vyprávěli.

Draco

Potom, co Hermiona s ostatními zmizela, zavládlo v sídle hotové šílenství. U Belatrix bylo jasné, že pukne zlostí a doufala v to, že dýka, kterou po nich hodila, někoho z nich zasáhla. Věděl jsem jediné...Hermioně se nic nestalo, protože prsten zářil smaragdově zelenou barvou. Matka byla potají šťastná, že se Hermioně nic nestalo a že moje lest vyšla. Lapkové, kteří leželi po celou dobu na zemi po útoku Belatrix, se zvedali těžce na nohy a odbelhali se pryč. To s otcem to bylo horší. Když lapkové zmizeli, přešel ke mně a zavrčel:

,,Mohl bych si s tebou promluvit?" Šel jsem tedy za ním a tušil, co se mnou chce probrat. Odešli jsme do otcovy soukromé místnosti a to, že v otcovi vře krev bylo znát tak, že za sebou silně zabouchnul dveře.

,,O čem chceš se mnou mluvit?" zeptal jsem se věčně.

,,Řeknu ti to nějak takhle. Celou dobu jsem si myslel, že už jsi se konečně vzpamatoval. To jak si s Grangerovou jednal, to jak si jednal s Potterem. Ale ty ne!" pohlcoval otce vztek.

,,To ti nepřišlo ani trochu divné, že jsem zapíral, že to není Hermiona Grangerová? Grangerovou znáš, tak proč jsi něco neřekl?" zajímal jsem se a založil si u toho ruce na hrudi.

,,Ty jí potkáváš častěji. Za ty roky se mohla změnit a já bych jí nemusel bezpečně poznat! Ale to je vedlejší! Vysvětli mi, proč Potterovi, Weasleymu a té mudlovské šmejdce pomáháš?!" ptal se ledovým hlasem.

,,Protože tu mudlovskou šmejdku, jak ty říkáš, miluju. Je to mé štěstí." přistoupil jsem k němu blíž a vpálil mu bez jediného zaváhání tuto odpověď do obličeje.

,,Žertuješ?!" zeptal se a nejspíš doufal, že to měla být opravdu jen ironie.

,,Mluvím naprosto vážně. Je to jediný člověk, který mě dokázal změnit. Pomyšlení na to, že jsem se někdy v minulosti choval jako ty, je odporné." propálil jsem ho odhodlaným pohledem.

,,Tak se odmiluješ! Je ti to jasné?!" zařval tak nahlas, že to muselo být slyšet až na Příčnou ulici. Místo toho, abych mu na to něco řekl, tak jsem se zasmál. ,,Co ti přijde k smíchu?!" ohradil se otec a já se na něj s úšklebkem podíval.

 ,,Ty mi přijdeš k smíchu, otče. Odmilovat se? To zaprvé nejde a zadruhé to nemám v plánu." pronesl jsem a otočil se, že půjdu. Zastavila mě ale otcova hůl, která se mi zarazila do ramene. Hůl jsem z ramene shodil a otočil se k otci. ,,Nic lepšího tam nemáš?" odvětil jsem. To byla poslední kapka. Otcův pohár trpělivosti přetekl.

,,Řekl jsem ti, že se odmiluješ, tak se odmiluješ! A ještě rád! Protože jak by to asi dopadlo, kdyby se o tom někdo ode mě dozvěděl?" podíval se na mě zlověstně.

,,Jak by to dopadlo? Vím jak. Zemřel bych, protože Voldemort by něco takové mezi Smrtijedy netrpěl. Jenže je v tom jeden háček. Ty, jakožto můj otec, jsi dopustil, aby se tvůj syn zamiloval do někoho jako je Hermiona. Postihl by tě stejný trest jako mě. Vidíš, otče...Podřezal by sis pod sebou větev." opášil jsem. Otec na mě koukal s vytřeštěnýma očima. ,,Nemluvě o tom, že když už bys to chtěl někde roznést, tak by tě matka považovala za naprosto nelidskou, bezcitnou stvůru. Uvědomuješ si vůbec to, že chceš potopit vlastního syna? Uvědomuješ si vůbec, jak se ke mně a matce celý život chováš?!" podíval jsem se na něj intenzivním pohledem. Co to je za otce, když je schopen udat syna, ublížit matce a vše řídit podle svého pohodlí? Otec nic neříkal. Svezl se na zem a koukal po mých vyřčených slovech do prázdna.

,,Draco..." vyšlo z něj jen. ,,Draco, já..." V tu chvíli do místnosti vešla matka.

,,Draco hledala jsem...Luciusi?" zeptala se zaraženě, když uviděla otce. Klekli jsme si k němu. ,,Co se stalo?" ptala se mě matka.

,,Chtěl, abych přestal být s Hermionou a já mu řekl, že to neudělám. Pak taky to, že bys ho viděla jako stvůru, kdyby mě potopil a řekl to někomu." odpověděl jsem stručně a matka podepřela otce jednou rukou. Pomohl jsem jí a podepřel ho na druhé straně.

,,Vstávej, Luciusi." pobízela ho matka. Otec se opravdu napřímil a podepíral se holí. ,,Luciusi?" oslovila ho matka opatrně. Otec přešel k zrcadlu a zadíval se na svůj odraz. Civěl na sebe opravdu dlouho a pak vší silou uhodil do zrcadla. To se roztříštilo a střepy popadaly na zem. ,,Už takhle máme smůlu a máme jí mít dalších sedm let?!" bědovala matka a spráskla ruce.

,,Ber to pozitivně, mami. Střepy přináší štěstí." reagoval jsem na její slova a ona po mě švihla vážným pohledem.

,,Teď není čas na vtipy, Draco!" napomenula mě a otec se k nám otočil čelem.

,,Nemohu se na sebe dívat. Jsem...jsem zrůda!" padl na kolena a já si s matkou vyměnil udivený pohled.

,,Luciusi..."

,,Narcisso...odpusť. Odpusť mi to. Já...já..." nevěděl jak dál pokračovat. Po chvíli se opět postavil na nohy a pomalým krokem vyšel z místnosti.

,,Co si myslíš, že jde dělat?" otočil jsem se tázavě na matku, jakmile se za otcem zabouchly dveře. Na její tváři se objevil tajemný úsměv, ze kterého se nedalo nic vyčíst.

,,Možná si jde o něčem popřemýšlet...třeba o sobě samotném." sdělila mi matka svou domněnku a taky odešla. Po jejím odchodu jsem přešel ke střepům od zrcadla a vzal jeden z těch větších. Pozvedl jsem ho a podíval se do něj. A pak mě napadlo promluvit nahlas k jedné osobě:

,,Jsem rád, že já se na svůj odraz podívat mohu. To díky tobě, lásko. Víš co v něm vidím? Člověka, který miluje...který silně miluje a kterého změnila láska."

••••••••••••••••••••••••••••••••••••••

MÁM NA VÁS PROSBU!!!
Myslíte si, že byste chtěli někdy v budoucnu (třeba během prázdnin) pokračování na tento příběh? :/ :)
Pokud ano, napište mi to prosím, protože od toho se bude vyvíjet konec celé naší HRY. ;) ❤

Děkuji moc za hlasování, přečtení a komentáře!!!❤❤❤❤❤

Vaše Helen ❤