Draco

Byla už temná noc, když jsem se z lehu posadil, svěsil nohy z postele a postavil se. Můj pohled se zatoulal směrem k nočnímu stolku, na němž ležel otevřený dopis od otce...zpráva o tom, že dnes pozdě v noci dorazí do Bradavic Smrtijedi. Hermiona na mě poznala, že mě něco trápí...a tohle bylo ono. Nemohl jsem jí říct, že v tento den vtrhnou do hradu Smrtijedy. Nemohl jsem jí říct ani to, že jsem se to dozvěděl skrz další výhružný dopis od otce a že to já budu tím člověkem, co zapříčiní přítomnost přívrženců Pána zla v Bradavicích. Copak jsem jí mohl něco takového říct?! Bál jsem se o ní, stejně tak jako o matku a prostě jsem neměl na výběr! Harry Potter byl chlapec, který přežil a Draco Malfoy byl asi zkrátka zase chlapec, který neměl nikdy na výběr. Měl jsem ze všeho smíšené pocity. Chtělo se mi někam zalézt a vybrečet se jako malý kluk. Chtělo se mi křičet, bojovat, vzepřít se otcovým pokynům a bránit tu dobrou stranu a mojí a Hermioninu lásku...ale jak už jsem se zmínil, nemohl jsem. Jediné co jsem chtěl a směl udělat, bylo podívat se za mou nádhernou Nebelvírkou. Vzal jsem tedy své koště a odletěl nahoru k jedné z Bradavických věží.

* * *

Jelikož byl červen a noci byly již teplé, měl jsem štěstí, že bylo do pokoje okno otevřené. Proklouzl jsem hladce i z koštětem dovnitř a zamířil k jedné jediné posteli. Roztáhl jsem nebesa postele a krásou, jež jsem spatřil, jsem málem upadl do mdlob. Ležela na zádech a po polštáři byli rozprostřeny její nádherné zvlněné vlasy. Pravidelně oddechovala, jednu ruku měla položenou na břiše a druhou vedle hlavy. Co na ní bylo nejkrásnější byl její úsměv. Úsměv, který uměla vykouzlit na své tváři byl vždy roztomilý, plný radosti a něžnosti. Ovšem její úsměv během spánku byl něčím jedinečný...To ona celá byla jedinečná. Zabolelo mě u srdce, když jsem si uvědomil, že je to možná naposledy, co jí teď vidím. Měl jsem velké nutkání políbit jí, lehnout si k ní a přivinout jí k sobě. Stál jsem tam poměrně dlouho a jen koukal, jak spí. Semkl jsem silně víčka a zatnul pěsti. Bylo těžké jí opustit! Nakonec jsem ale natáhl ruce k závěsům postele a pomalu je zatáhl.

,,Miluji tě." zašeptal jsem s bolestí, ale zároveň s tou největší láskou a pomalým tempem jsem se vytratil oknem pryč.

* * *

Teď už jsem stál v Komnatě nejvyšší potřeby a čekal, zda z Rozplývavé skříně konečně někdo vyleze. Jakmile jsem uslyšel zarachocení, tak jsem se kvapným krokem vytratil z komnaty. Věděl jsem, co bude následovat...smrt ředitele Bradavic. Mé kroky mířili nahoru, až jsem se dostal na Astronomickou věž. Byl tam. Stál otočen zády ke mně u zábradlí a já roztřeseně vytáhl hůlku ze saka.

,,Dobrý večer, Draco." otočil se na mě Brumbál se smutným výrazem ve tváři. Ruka se mi roztřásla ještě víc, až jsem měl pocit, že mi hůlka z ruky vypadne. ,,Co tě sem přivádí v tak pozdní hodinu?" zeptal se a já na něj nevěřícně pohlédl. Mířím na něj hůlkou a on se se mnou baví, jako kdybych ho přišel přátelsky pozdravit? Ano, přál bych si, aby to tak bylo, ale není.

,,Promiňte, ale já vím, že o mě víte pane...tím myslím tohle." mínil jsem a odhrnul si své levé předloktí. ,,Vy víte vše a tak jistě víte i o mém úkolu." pokračoval jsem.

,,Ano, vím. Ale ty nejsi zlý člověk, Draco." přesvědčoval mě Brumbál.

,,Jste druhý, kdo mi tohle tvrdí." pronesl jsem tiše.

,,Předběhla mě slečna Grangerová." prohodil Brumbál a já se na něj překvapeně podíval. ,,To bylo vždy moudré děvče. Našla ve vás to, co ostatní nikdy neobjevili." mluvil o ní dál. Najednou jsem se zarazil.

,,Já to nezvládnu!" poklesla mi ruka a začal jsem přerývavě dýchat. Pod tím nátlakem jsem věděl, že nejsem schopen zabíjení. Brumbál však vytáhl svou hůlku a já jsem impulzivně vyslovil: ,,Expelliarmus!"

,,Draco..."

,,Nemusíte nic říkat! Já vím, že vás nedokážu zabít! Tím pádem on zabije mě..." nahrnuly se mi slzy do očí. Bylo mi jedno, že bych se tu na místě rozbrečel. Já měl taky emoce a nedokázal jsem je udržet na uzdě. Náhle jsme uslyšeli hluk.

,,Je tu snad...ještě někdo? Ale jak?" zeptal se ředitel.

,,Rozplývavá skříň v Komnatě nejvyšší potřeby. Opravil jsem jí a společně s tou u Borgina a Burkese vytváří průchod." vysvětlil jsem stále smutně.

,,Geniální." okomentoval to. V tom se na věži objevila Belatrix, má teta. Byli s ní i Fenrir Šedohřbet a další Smrtijedi.

,,Výborně, Draco." pochválila mě, jakmile si všimla, že je má hůlka namířena proti Brumbálovi a že je odzbrojen.

,,Dobrý večer, Belatrix." pozdravil jí Brumbál.

,,Dobrý večer, Albusi. Ráda bych si popovídala, ale nemáme čas. Takže...pospěš si, Draco." naléhala na mě a já se ještě víc rozklepal. ,,Tak dělej, Draco! DĚLEJ!" zakřičela, jak nejvíc mohla.

,,Ne!" ozval se za mými zády ledový hlas. Ani jsem se nemusel ohlížet, abych zjistil, kdo to je. Sklonil jsem hůlku a uhnul stranou. Snape se podíval na Brumbála. V ruce svíral hůlku. Ne, ne, ne! Že nechce udělat to, co si myslím?!

,,Severusi...prosím." pronesl během absolutního ticha Brumbál. Byl jsem napjatý jako struna a nechtělo se mi věřit, že by Snape Brumbála opravdu zabil. Ale šeredně jsem se spletl.

,,Avada kedavra!" vyslovil Snape s hůlkou napřaženou v ruce a v té chvíli se mi rozšířily oči. To byla snad noční můra! Přece nemohl ředitel Bradavic opravdu právě před mýma očima spadnout z Astronomické věže po zasažení smrtící kletby! To je jen zlý sen! Belatrix vykouzlila na nebi znamení zla a radostně u toho vykřikla. Náhle mě někdo prudce chytil za rameno a táhl pryč z věže. Byl jsem naprosto zoufalý. Procházeli jsme Bradavicemi a Belatrix vše ničila. Takhle jsme došli až k Hagridově boudě. Nemohl jsem uvěřit svým vlastním uším, když jsem za námi uslyšel:

,,SNAPE! ON VÁM VĚŘIL!" Byl to Potter a běžel za námi. Kolem mě se událo za tu chvíli tolik věcí. Belatrix podpálila Hagridovu boudu a následně vyslala proti Potterovi kletbu, která ho smetla k zemi.

,,Ne! On patří Pánovi zla! Běžte!" připomněl jí a popohnal nás k přemístění. V ten moment jsem pohlédl na vyčerpaného Pottera. Poprvé jsem k němu za ty roky pocítil lítost. To na něm záleželo, jestli válku vyhraje ta dobrá strana a jestli bude kouzelnický svět zachráněn. Byl vlastně jedinou nadějí. Pak jsem se přemístil s pohledem upřeným na nejlepšího kamaráda mé lásky. Hermiona...Co když jsem jí dnes viděl opravdu naposledy? Co když ve válce zemřu? A nedej bože, co když zahyne ona? Ať prosím při ní všichni svatí stojí. Ať se prosím po válce sejdeme a já ji budu moct říct, jak moc ji miluji a jak mi chyběla. Prosím...

••••••••••••••••••••••••••••••••••••••

Dnes depresivní kapitola...Zoufalý Draco, mrtvý Brumbál, Snape vrahem a nic netušící Hermiona. :( :( :(
Doufám, že se vám to i tak líbilo!!!❤❤❤❤❤

Jinak...kdo měl správnou teorii z minula? :)

Vaše Helen ❤