Draco

Proboha, Pansy mě líbá! Ona...mě...líbá! Pokusil jsem se od ní odtrhnout, ale neúspěšně. Byla jako klíště. Po chvíli se mi to konečně povedlo a odstrčil jsem jí. Ano!

,,Co to mělo sakra znamenat, Pansy?!" otíral jsem si rty do rukávu. Pansy se spokojeně usmívala a bez jakéhokoliv slova mi padla kolem krku a vrhla se opět na mé rty. Ona se dočista zbláznila!
Najednou se ode mě sama odtáhla a já se podivil, co se stalo. Stál u ní Blaise a pevně ji držel.

,,Parkinsonová, asi nevíš, co to znamená osobní prostor, že?" zeptal se jí Blaise s úšklebkem a já se pobaveně usmál. Přišlo mi vskutku vtipné, jak se Pansy pokouší vytrhnout z Blaiseova sevření.

,,Pusť mě, Zabini!" vykřikla na celé Bradavice a já měl pocit, že mi praskly ušní bubínky.

,,Dobrá pustím, ale drž si od Draca odstup, jasný? On tě nechce, chápeš? Kdy už ti to v tý tvý hloupý hlavě dojde?" varoval Blaise Pansy a pustil jí. Pansy se na mě naposledy podívala a věnovala mi pobouřený pohled. Poté se silným dupáním odešla.

,,Díky Merlinovi, že jsi tu byl." děkoval jsem a Blaise se zasmál.

,,Ta holka je z tebe totálně mimo, kámo." smál se, ale já už ho moc neposlouchal a spíš jsem se rozhlížel kolem. Vyhlížel jsem Hermionu. Nikde nebyla. V tom se k nám najednou vyřítila studentka se zrzavými vlasy...Weasleyová. Vypadala dost nasupeně. Co se asi zase stalo?

,,Jsi hroznej pitomec Malfoyi, víš to?!" vyjela na mě okamžitě, jakmile mě spatřila. Blaise opět pohotově zakročil, chytil ji za ramena a snažil se ji udržet, co nejdál ode mě.

,,Dobře, dobře. Hlavně klid." mluvil k zrzce a pak se otočil na mě a šeptem se zeptal: ,,Co je to krucinál s těma holkama?!" Nad tím jsem jen pokrčil rameny. Zajímalo mě to rozzuření Weasleyové.

,,V čem bych měl být pitomec, zrzko?" optal jsem se. Upřímně mě to zajímalo. Vypadala dost nasupeně a tak to muselo být vážné.

,,Hele, to, že ses zamiloval ti nikdo nebere, ale mohl bys brát taky trochu ohled na ostatní." vysvětlila mi o poznání klidněji a tak jí Blaise pustil.

,,Promiň, ale vůbec nerozumím, o čem to mluvíš." opáčil jsem. Nechápal jsem to...vůbec jsem to nechápal.

,,Fajn, nechtěla jsem to říkat přímo, ale musím. Doufala jsem, že jsi se změnil, ale ty ne! Myslela jsem si, že vezmeš trochu ohledu na Hermionu, když je to na ní tak vidět!" vyčítala mi a rozhazovala rukama.

,,Cože?" zeptal jsem se já i Blaise současně.

,,U Merlinových ponožek, Malfoyi! Hermiona tě viděla z Pansy a ty slzy, které ji teď stékají po tvářích v umývárně jsou jenom kvůli tobě! Ty jsi to nepoznal nebo co?! Ona je do tebe zamilovaná!" vykřikla. V ten moment, kdy to ta zrzka řekla jsem si myslel, že jsem slyšel špatně.

,,Zopakuj to prosím ještě jednou." poprosil jsem jí tiše. Srdce mi rychle bilo a já čekal, zda to uslyším ještě jednou.

,,Hermiona je do tebe zamilovaná." pronesla a já se nemusel ani chvíli rozmýšlet, co udělám. Rychlostí blesku jsem se vydal do umývárny. Musel jsem ji vidět a všechno jí vysvětlit. Merline, až teď mi to všechno došlo! Byl jsem před umývárnou a slyšel jsem jí. Trhaly mi ty zvuky srdce. Plakala a bylo slyšet s jak velkou bolestí. Pomalými, tichými kroky jsem vstoupil do umývárny a pak jsem ji spatřil. Hlavu měla schovanou v dlaních a seděla na zemi u zdi. Co jsem to udělal?!

,,Hermiono." promluvil jsem k ní tichým hlasem. Zvedla polekaně hlavu a v tu ránu byla na nohou. Otřela si slzy a zničeně na mě pohlédla. Pak ale trochu vztyčila hlavu. Poznal jsem, že se snaží být silná.

,,Byla za tebou Ginny, že?" ověřovala si a já kývl. Po tváři jí přeběhl pohled zděšení. ,,Co všechno ti řekla?" polekala se.

,,Všechno." odpověděl jsem a ona se otřásla. Bylo na ní vidět, že by teď radši tady se mnou nebyla.

,,Očekávám od tebe výsměch, Draco. Tak si posluš. Já vím, že jsem trapná, pěkně pitomá a taky naivní! Mudlovská šmejdka se zamilovala do Zmijozelského prince. Jen řekni, že jsem pitomá, no řekni to!" pobízela mě.

,,Ne!" zarazil jsem ji rázně. ,,Nebudu o tobě říkat takové nesmysly, když to není pravda! A laskavě si nenadávej do mudlovských šmejdek!" oponoval jsem. Zarazila se a po tváři jí začala stékat slza. Ne, nebreč prosím, princezno.

,,Jsem hrozně slabá." vyšlo z ní po chvíli ticha. Přistoupil jsem k ní blíž a zadíval se na ní s povzbudivým pohledem.

,,Nejsi slabá. Jsi jen zamilovaná. To tě činí zranitelnou." promluvil jsem tiše a ona se na mě trochu naštvaně podívala.

,,Co ty o mě můžeš vědět?!" vyprskla na mě a v tom hlase znělo tolik bolesti, že jsem se neovládl.

,,Co o tom můžu vědět? Vím o tobě, víc než si myslíš! Když jdeš na snídani, dáš si čaj...ovocný se dvěma kostkami cukru a když ho nestihneš dopít, tak jsi hrozně naštvaná. Když jsi nervózní nebo naštvaná, tak nabereš v obličeji karmínové barvy a koušeš se do rtu. Když tě naštvu, tak mi začneš říkat Malfoyi, místo Draco. Pokud čteš, tak se nad tím krásně usmíváš a celkově dokážeš na své tváři vykouzlit nádherný úsměv. Vím toho o tobě ještě mnohem víc, ale tohle si myslím stačí." vypadlo ze mě a ona na mě nečinně hleděla s otevřenou pusou dokořán.

,,Co jsi mi to chtěl říct tak důležitého, že jsme se museli sejít?" přeskočila k jinému tématu a mě polil studený pot nervozity. Jak jí tohle jen říct?

,,Slib mi, že se ke mně neotočíš zády, prosím." poprosil jsem jí a ona se zatvářila nervózně.

,,Dobře Draco, pokusím se o to." kývla a já sjel pohledem na mou levou paži. Teď nebo nikdy! Odhrnul jsem si levé předloktí a Hermiona zalapala po dechu...ale jen krátce. ,,Já si to myslela, Draco." hlesla nakonec.

,,Obrátíš, se ke mně zády kvůli tomuhle?" optal jsem se. Přerývavě jsem dýchal a čekal na její odpověď.

,,Budu muset, Draco. Ale ne kvůli tomuhle, ale kvůli Pansy. Nemůžu se s tebou nadále přátelit, když vím, že ji miluješ. Teď to poprvé vyslovím nahlas a je mi to jedno...miluju tě, Draco." odpověděla mi zlomeně. Mé srdce poskočilo radostí jako ještě nikdy předtím, když jsem uslyšel ta poslední slova. Přiblížil jsem se k ní blíž a pohleděl jí do očí.

,,Musím ti něco vysvětlit. Když jsem řekl, že někoho miluju, tak jsem rozhodně nemyslel Pansy. To, co jsi viděla se stalo kvůli ní. To ona se na mě vrhla. Já to tak nechtěl." vysvětlil jsem, uchopil ji něžně za bradu a setřel palcem slzu z její tváře.

,,I tak jsi do někoho zamilovaný a já bych nebyla s to tě sledovat s jinou. Nevím, co ti na to říct." reagovala na to zoufale a já se usmál, protože jsem věděl, co musím udělat.

,,Hermiono...Nemusíš říkat nic." zašeptal jsem, ovinul jí ruku kolem pasu a jemně jsem si jí přitáhl k něžnému polibku. V ten moment, kdy se mé rty přitiskly k těm jejím, jsem se stal tím nejšťastnějším člověkem na světě. Snažil jsem se do toho polibku vložit všechny své city k ní. Byl to tak úžasný pocit mít jí na tu malou chvilku jen pro sebe. Pak přišla ta část, kdy jsme se od sebe odtáhli.

,,Draco, to..." začala, ale já jí přiložil ukazováček na rty.

,,Chci to říct teď, Mio, nebo už to neřeknu asi nikdy. Ta dívka, která má mé srdce zcela ve své moci, jsi po celou dobu ty. To ty jsi ta, do které jsem se zamiloval. Ty jsi mě změnila. Kvůli tobě chci být lepším, i přes to, že lidé o mě budou mít kvůli tomu znamení špatné mínění." zvedl jsem ruku a pohlédl na předloktí. ,,Pokud mě zavrhneš, tak to nepřežiju. Jsi pro mě ten nejdůležitější člověk, Mio. Chci být s tebou." uchopil jsem ji za ruce a ona se šťastně usmála.

,,Já chci být taky s tebou, Draco." řekla a objala mě. Byl to pro mě nepopsatelný pocit, mít jí u sebe v náručí a být přesvědčen o tom, že ke mě chová stejně silné city jako já k ní.

,,Budu rameno, na které se budeš moct vyplakat, když ti bude smutno a každý den se tě budu pokoušet rozesmát, protože ty máš ten nejsladší smích. Slibuji ti tohle, princezno." zadíval jsem se jí do očí a tentokrát to byla ona, kdo spojil naše rty v jedny.

•••••••••••••••••••••••••••••••••••••••

Nuže...doufám, že
jsem si napravila reputaci a jste teď spokojení. :D❤ Napište mi váš názor na kapitolu! ;)

Děkuji za všechny hlasy, přečtení a komentáře!!!!❤❤❤❤

Vaše Helen ❤