Draco

Byla další Smrtijedská schůze a já seděl u velkého stolu s ostatními Smrtijedy. Pokaždé, když jsem zde seděl jsem skoro ani nevnímal, o čem se vlastně baví. Na jedno jsem ale vždy zareagoval a to když zaznělo mé jméno.

,,Draco." oslovil mě samotný Pán zla a já na něj upřel svůj pohled.

,,Ano, pane?" otázal jsem se a čekal, co ode mě chce.

,,Jak jsi na tom se svým úkolem? Pokud vím, svěřil jsem ti úkol velice důležitý a tak bych byl rád, abys na něm pracoval. Smrtijedské povinnosti už jsou zkrátka takové." promluvil a já se mírně otřásl. Matka si toho všimla a tak mě nenápadně pod stolem chytla za ruku.

,,Můj pane, pracuji na tom. Vím, kde se nachází Rozplývavá skříň, ale nevím, zda funguje a..."

,,...jak vidím, občas je třeba trochu pomoct." promluvil ledovým hlasem. ,,Samozřejmě, pomoct ti trochu můžu. Přeci jen, vím, že jsem ti nezadal lehký úkol, že je tomu tak, Draco?" pokračoval a pak jeho pohled přesměroval ze mě na mého otce. ,,Luciusi, je čas." pronesl Pán zla. Otec se zvedl a odešel do druhé místnosti. Přinesl po chvíli nějakou zabalenou věc. Vypadalo to jako balíček.

,,Můj pane, jste si jistý?" zeptal se otec, když měl Pánovi zla balíček předat.

,,Luciusi, já jsem si vždy jistý!" řekl netrpělivě a vytrhl balíček otci z rukou. Položil ho před sebe a pak na mě opět promluvil: ,,Co se týče Rozplývavé skříně, Draco, zkus do ní umístit něco, co se dá nějak vyditelně poškodit a prones správné kouzlo. V tomhle je zabalen šperk, který je očarovaný velmi zlou kletbou. Může nám to posloužit. Draco, ten balíček je třeba dát Brumbálovi." Ztěžka jsem polkl. Čekal jsem to, ale když mi mou domněnku potvrdil, tak to bylo horší než jsem si myslel.

,,Nebude...nápadné...totiž, víte můj pane...nebude podezřelé předat zakletý předmět do rukou přímo oběti?" vykoktal jsem ze sebe a bál se, co bude následovat.

,,Ano, to by pochopitelně podezřelé bylo. A proto to Draco dáš jakémukoliv studentovi v Bradavicích s tím, že je to potřeba Brumbálovi doručit. Pak už jen stačí danému studentovi vymazat paměť, vždyť je to tak prosté." řekl jako kdyby to bylo nad slunce jasné. Ano, prosté to pro něj být mohlo, ale pro mě? Vždyť já to nezvládnu. Balíček dolevitoval za pomoci Voldemortovy hůlky až ke mně. Rozstřesenýma rukama jsem si balíček převzal a řekl:

,,Dobře, můj pane. Provedu." Byla to lež. Moc dobře jsem věděl, že se mi to nikdy nepodaří. Po varování, že nesmím balíček vůbec otevírat, jinak bych byl díky silné kletbě možná i nadobro poznamenán, schůze skončila. I se zabaleným očarovaným ,,dárkem" jsem se chtěl vytratit, ale matka mě zadržela.

,,V očích máš strach, Draco. Dělám si o tebe starost." pohlédla na mě matka smutně a já svěsil hlavu.

,,Já to nezvládnu, mami. Prostě ne." řekl jsem a u matky se v tu ránu objevil otec. Po tváři se mu rozlil rozladěný výraz.

,,Ztrať se, Narcisso." promluvil chladně na matku a ona po něm hodila naštvaný pohled.

,,Pokud sis nevšiml Luciusi, bavím se tu se svým synem. Takže..."

,,...Bavíš se tu s NAŠÍM synem a já si s ním chci teď promluvit také, takže buď tak laskavá a kliď se odtud." zavrčel a matka se mu podívala do očí a než odešla, tak procedila mezi zuby:

,,Ty se nikdy nezměníš! Budeš pořád stejný!" Hrozně mě to zabolelo u srdce. Tak moc mi její slova připomněla Hermionu. Slovo od slova mi to samé řekla Hermiona na začátku roku a já jí dokázal, že je možné se změnit. Jenže to byl právě ten zásadní rozdíl mezi mnou a otcem. Já jsem byl s to všimnout si, že nikoho vedle sebe nemám a začít se chovat správně, ale otec? Ten má rád jen sám sebe a je mu jedno, že ztrácí všechny kolem sebe...matku...mě...

,,Draco, co to mělo znamenat to: Já to nezvládnu." Co?! Chceš mi tvrdit, že to nechceš udělat?!" prskal na mě otec a ve mně se najednou projevilo konečně trochu odvahy.

,,A víš co, otče?! Ano, nezvládnu to! Je to tvá vina, že mám teď na krku to, co mám! Nevěřil bych, že to někdy vypustím ze svých úst, ale lituji toho, že mám za otce takového bastarda!" vypustil jsem ze svých úst. Cítil jsem se o něco lépe, tedy do té chvíle než mě otec přiložil svou hůl na rameno a donutil mě tak, abych k němu přišel blíž.

,,Teď mě dobře poslouchej, Draco. Ty to ještě rád podstoupíš a víš proč? Protože jinak tě potká nehezký osud...a tvou matku především." zavrčel a já se otřásl. To bych nemohl přeci matce udělat. Vždyť ona za nic nemohla! To radši podstoupím to utrpení já než aby trápil ji. Bez jediného slova jsem se otci vytrhl a odcházel se znechucením z Malfoy Manoru. Jak jen můj otec mohl?!

* * *

Hned druhý den odpoledne jsem šel opět do Komnaty nejvyšší potřeby za účelem zjistit, zda tedy skříň funguje. Během noci jsem vyhledal správné zaříkadlo a z oběda jsem si odnesl jako vhodný předmět k vložení do skříně jablko. Hned co jsem do skříně jablko dal a zavřel ji, jsem zašeptal s hůlkou v ruce:

,,Harmonia nectere passus." Po otevření záhadné skříně se mi naskytl pohled na čisté nic...prostě NIC. Kus ovoce zmizel. A tak jsem zaříkadlo zopakoval ještě jednou. Když jsem pak na úplném konci uchopil do ruky nakousnuté jablko a pořádně si ho prohlédl, došlo mi, že Rozplývavá skříň je plně funkční a že kdybych kdykoliv chtěl, mohl bych přivést Bradavicím nepěknou návštěvu.

* * *

Při vycházení z komnaty mě obklopovaly různé myšlenky. Byl jsem opět na tom hlubokém dně a jen čekal, kdo mě vytáhne na tu hladinu, kde by vše bylo v pořádku. Potřeboval jsem se uklidnit. Jakmile jsem však pomyslel na slovo UKLIDNIT, okamžitě se mi před očima objevila ta dívka, které náleželo mé srdce a ani o tom nevěděla. A copak bych jí to mohl přiznat? Vždyť by mě nemilovala! Proč by se ta nádherná Nebelvírka s oříkovýma očima měla taky zamilovat do tak prohnaného Zmijozela, který jí po několik let ničil život? Mě prostě Mia nikdy milovat nebude.

Hermiona

Byla jsem ve společenské místnosti a povídala si s Ginny o stráveném večeru s Dracem. Ginny se nad každým slovem vypuštěným mnou z úst blaženě usmívala. Přišlo jí neskutečně romantické a roztomilé, že mě Draco požádal o tanec a pak chytil do náruče a procházel se se mnou takhle skoro celou jednu hodinu a schytal ode mě několik jízlivých poznámek. V průběhu vyprávění do společenské místnosti dorazil z pokoje Harry. Mířil si to k nám a já na něj koukala tázavým pohledem.

,,Co se děje, Harry?" zeptala jsem se. Vypadal ustaraně.

,,Ahoj, neviděli jste někde Rona? Nemůžu ho absolutně nikde najít a to už od oběda." stěžoval si Harry a já s Ginny jsme se na sebe překvapeně podívali. Ron byl vždy poblíž Harryho a když nebyl, tak to bylo jen na malou chvilku. Najednou se otevřely dveře místnosti a vstoupil zrzavý kouzelník, o němž jsme se bavili.

,,O kom se mluvívá, nedaleko bývá!" zvolala Ginny a krátce se zasmála. Až teď jsem zaregistrovala, jak se Ron tvářil. Usmíval se od ucha k uchu a vypadal nezvykle šťastně.

,,Ahoj Harry, Ginny, Hermiono. Jak se máte? Já skvěle, ani nevíte, jak moc!" rozplýval se Ron a já se na něj nechápavě dívala.

,,Rone, co se ti to u Merlinových vousů stalo?" zeptal se Harry, který byl dočista vyveden z míry kamarádovým chováním.

,,Harry, není to krásný na tom světě? Já třeba mám za to, že svět je přenádherný." básnil Ron a já ho vůbec nepoznávala.

,,Rone, měl jsi něco nebo..."

,,Ach Hermiono!" skočil mi do řeči Ron a okamitě mě objal. Tisknul mně k sobě tak silně, že jsem měla pocit, že mě rozmáčkne. ,,Hermiono, já se ti omlouvám. Já bych ti chtěl říct, že ten plán schvaluji. No a pokud už se s Malfoyem nebavíš jen kvůli tomu plánu, tak vám přeji dlouhé a hezké přátelství. Zkusím ho respektovat, jo? Mrzí mě, jak jsem se choval. Jsme zase přátele?" pustil mě a chytil mě za ruce. Dlouho jsem si odpověď nerozmýšlela. Potěšilo mě, že od toho rozhovoru s Lenkou o tom přemýšlel a teď mi sám řekl, že by byl s to Draca akceptovat.

,,Ano, samozřejmě, že ti odpouštím Rone. Díky." padla jsem mu kolem krku a poslední slovo zašeptala tak, aby ho slyšel jen a jen on.

,,Tak to bych měl, že? Půjdu teď nahoru a dám si sprchu." oznámil nám a chystal se jít, když v tom ho zastavil Harry:

,,Řekneš mi kruci, kde jsi byl?" dožadoval se odpovědi.

,,Ále! Byl jsem v Zapovězeném lese...nekulte na mě tak ty oči...no a byl jsem tam s takovou fajn holkou. Ona je ve skutečnosti úplně jiná než jak ji všichni vidí. No zkrátka, jak říkám...život je pecka!" odpověděl vesele a šel nahoru a já potlačila nutkání rozesmát se na celé kolo.

,,Hele a kdo je ta holka?!" křikla na něj Ginny, ale to už jsme jen zaslechli, jak si Ron pobrukuje:

,,Blonďaté vlasy, světle modré oči, kouzelný nevinný úsměv...život je tak boží!" Hned jak jsem zachytila ta slova, tak jsem se šťastně usmála.

,,Kdo to je?!" vyjekli svorně Ginny a Harry.

,,Já to vím." prohodila jsem na oko nezaujatě a byla si vědoma toho, že právě tím nejvíc zaujmu jejich pozornost.

,,Co?! Kdo to je?!" vykřikli opět společně. Usmála jsem se a odpověděla:

,,Řekněme, že je to jedna nejmenovaná studentka z Havraspáru, která je občas tak trochu zvláštní." Nad vykulenýma očima a oněmělými výrazy mých dvou přátel jsem se jen pobaveně zasmála a odešla taky do svého pokoje.
Ronovi a Lence to přeji. Moc by jim to spolu slušelo. Ale moc jsem si přála i sama k sobě někoho a mé srdce moc dobře vědělo ke komu chovám takové hluboké city. Bohužel, mé touhy jsou neuskutečnitelné. Nikdy by mi nebyl s to mou lásku k němu opětovat.

Názory? :D
Co říkáte na Rona a Lenku? ;)
A vím, Hermiona s Dracem tu dnes spolu nebyli (bylo to dnes spíš Drapple :D :D :D) ale příště už určitě budou, slibuji! :) ❤

Budu moc ráda za hlasy a komentáře!!!!❤❤❤❤

Vae Helen ❤