Hermiona

Byla sobota, 14.05 a já čekala u hlavní brány na Draca. Měli jsme jít spolu dnes do Prasinek a Ginny mi slíbila, že půjde s Ronem a Harrym na Famfrpálové hřiště si zalétat, abych nemusela poslouchat Harryho neustálé otázky na to, jak to probíhá a Ronovi poznámky o tom, jak hluboko jsem klesla, když jsem s Malfoyem.
Podívala jsem se nervózně na své  hodinky. Už tu měl dávno být. Jsem dochvilný člověk a naprosto nenávidím, když někdo nechodí včas.

,,Ahoj." uslyšela jsem za mými zády. Draco tam stál s rozcuchanými vlasy a zrychleně dýchal.

,,Jdeš pozdě. Takhle si napravuješ reputaci?" poklepala jsem na své náramkové hodinky a tázavě se na něj podívala.

,,Napravím ji třeba jinak." řekl a vykročil blíž ke mně. ,,Jdeme?" zeptal se a já přikývla.

,,Tak kam půjdeme?" optala jsem se a on se zamyslel.

,,Co takhle na Máslový ležák? U toho se povídá dobře." navrhl.

,,Klidně." souhlasila jsem a tak jsme se vydali směrem k hospodě U Tří košťat.

* * *

,,A sakra!" zaklel Draco, když jsme seděli s Máslovým ležákem u stolu.

,,Co se stalo?" zeptala jsem se a podívala se stejným směrem jako on.

,,Pansy je tady." řekl otráveně. A opravdu. Stála tam a chichotala se se svou skupinkou kamarádek.

,,A já myslela, že ji máš rád." prohodila jsem zamyšleně a on na mě vykulil oči.

,,Zbláznila ses?! Takovou slepici?!" vyjekl a já se potichu zasmála.

,,Výstižné." poznamenala jsem. ,,Ne ale vážně, Draco, já myslela, že ti nevadí." řekla jsem poté.

,,Pansy se na mě lepí už od třeťáku. Myslí si, že mám o ní stejný zájem jako ona o mě, ale to se plete. Je upištěná, otravná a definoval bych ji ještě výstižněji jako klíště." řekl a já se usmála.

,,Tak aspoň jsem se dozvěděla něco nového. No co, tak ji budeme ignorovat, ne?" zeptala jsem se a on se zvedl ze židle.

,,To v každém případě, ale jestli mě tady uvidí, tak mi nedá dostatečný prostor k napravení reputace." řekl a natáhl se pro kabát.

,,Nechceš jít pryč jen proto, abys nebyl za trapného, že tu sedíš s mudlovskou šmejdkou?" vyhrkla jsem najednou a on se na mě podíval. Zaměřila jsem se na jeho modrošedé oči a on promluvil.

,,Věř mi, že to není ani v nejmenším důvod, proč odcházíme. Popravdě bych radši strávil celý den s tebou než s Pansy." řekl a podal mi kabát.

,,Tak to díky." řekla jsem sarkasticky k jeho poznámce.

,,Vždyť je to pravda. I ty už si víc fajn než ona." řekl a já se zvedla ze židle tedy taky. ,,Jdeme." prohlásil a šli jsme ke dveřím. Když Draco otevřel dveře, tak se přes celou místnost ozvalo:

,,Dráčku! Počkej!"

,,A do hajzlu!" řekl Draco, jakmile uslyšel Pansy a vyběhl z hospody.

,,No Draco! Takhle mluví někdo čistokrevného původu?" pokárala jsem ho na oko a přidala do kroku, abych mu stačila.

,,Prokaž mi laskavost Hermiono a sklapni na chvíli." řekl a já se pousmála. Co jsem si mohla myslet. Je to Malfoy. Sice si napravuje reputaci a chová se jinak, ale pořád je to Malfoy a bylo by divné, kdyby to z něj vyprchalo úplně.

,,Draco počkej! Kam mi to tak utíkáš?!" uslyšela jsem za našimi zády křičet Pansy.

,,Přidej!" křikl na mě Draco a já tedy teď už běžela. Přišlo mi to v té chvíli strašně vtipné a těžce jsem potlačovala smích. Před námi se rozprostírala velká plocha pokrytá blátem. Draco ji oběhl a zastavil se, aby se za mnou ohlédl. Když jsem udělala krok, podjela mi noha a cítila jsem jak padám.

,,Pozor!" křikl Draco a chytil mě za ruku. Držel mě, abych k němu mohla skočit. Když jsme překročili překážku, tak jsme se zase dali do běhu a najednou uslyšeli křik. Oba dva jsme se ohlédli a propukli v smích. Pansy, která uklouzla a spadla při našem pronásledování teď měla obličej zabořený v blátě. S Dracem jsme tedy měli dost času na to se vypařit. Doběhli jsme až k lesu. Celou cestu jsme se smáli a tak jsme si teď museli oddechnout.

,,Tak to bylo dobrý." prohlásila jsem. Draco se na mě podíval a řekl:

,,Jo, to bylo. Už dlouho jsem se takhle nezasmál. Je to zajímavé, ale musím přiznat, že je s tebou fakt sranda." řekl a já se pousmála.

,,S tebou překvapivě taky." řekla jsem a pak nastalo ticho.

,,Promiň." prohodil najednou a já se na něj otočila.

,,Za co se omlouváš?" zeptala jsem se. Jeho bouřkové oči byly náhle smutné.

,,Za všechno. Hermiono, je mi to všechno moc líto. Lituji těch oslovení, hádek a..."

,,...to už jsme si snad jednou řekli, Draco." vložila jsem se do jeho omluv.

,,Já vím, ale chci abys věděla, že mám teď docela těžké období a jsem rád, že při mně někdo stojí. Mám potřebu se stále omlouvat, protože jsem každým dnem citlivější a citlivější a uvědomuji si, jaký jsem celou tu dobu byl. Když se podívám do zrcadla, tak se sám sobě hnusím. Když jsi mi na začátku roku vlepila tu facku se slovy, že se ti hnusím a nikdy se nezměním, tak se mi to zarylo hluboko do mysli a rozhodl se s tím něco udělat." povykládal mi o svých pocitech.

,,Donutily tě tedy přemýšlet má slova?" zeptala jsem se a on se na mě pousmál.

,,Řekněme, že na tom měla velký podíl." připustil a já mu opětovala úsměv.

,,Je mi to líto, že máš těžké období." řekla jsem po chvíli a on zesmutněl.

,,Pořád mě udivuješ. Stále čekám na to, kdy se mi za nějakou věc vysměješ nebo ti bude lhostejné, jak se cítím. Jsi opravdu v tomhle zvláštní." řekl a já mu bezmyšlenkovitě položila ruku na rameno. Cítila jsem, jak pod dotekem mé ruky sebou cukl. Chtěla jsem jí chvíli stáhnout zpět, ale nakonec se tak nestalo. Můj geniální mozek mi to z neznámého důvodu nechtěl povolit.

,,Asi se neumím tak chovat. Neumím být zákeřná nebo lhostejná." řekla jsem a pak řekl Draco něco, co mi vyrazilo dech.

,,Podej mi ruku." řekl a nastavil tu svou. Na mé tváři se rozlil nejistý výraz. ,,Vážně? Tváříš se takhle i přes to, že už jsi mě jednou objala a teď mi položila ruku na rameno?" zeptal se nevěřícně a pozvedl obočí. Podala jsem mu tedy ruku a on se zhluboka nadechl, když ji sevřel v té své. Pak zavřel oči.

,,Co to děláš?" optala jsem se a zkoumala ho pohledem.

,,Zkouším, zda na mě můžeš přenést to, co neumíš." řekl a já se zamračila.

,,Cože?"

,,Chci vědět, jestli přes nějakou energii nedokážeš na mě vyslat to, abych nebyl lhostejný a škodolibý." řekl a já opatrně vymanila svou ruku z té jeho. Otevřel oči a já se krátce zasmála. Přišlo mi to vcelku zábavné. Ale pak jsem zvážněla a s úsměvem mu řekla:

,,Draco, ty už to nepotřebuješ. Já už vím, že takový nejsi a ani nechceš být." Potom jsme se společně vydali k hradu a doufali, že nenarazíme na zablácenou Pansy.

* * *

Draco

Byl už večer a já se po večeři vydal do svého pokoje. Bylo mi dnes nějak dobře. Ten strávený čas v Prasinkách s Hermionou mě asi rozradostnil natolik, že jsem teď překypoval šťastnou náladou. Pomalu ale jistě jsem si začal uvědomovat, že je Hermiona skvělá osoba a že se stává mou kamarádkou. Byl to zvláštní pocit, ale překvapivě dobrý. Došel jsem do pokoje a dodělával si ještě nějaké úkoly. Po asi půl hodině zaťukala na okno sova...konkrétně výr velký. Okamžitě jsem poznal, komu sova patří. Srdce mi divoce bylo a já si s rozstřesenýma rukama převzal od sovy obálku. Tak jo...v klidu Draco, nádech a výdech. Otevřel jsem obálku a na kusu pergamenu stálo toto:

Draco,
je na čase, aby ses podíval do Komnaty nejvyšší potřeby. Zkus zde najít Rozplývavou skříň. Je to skříň podobná té v obchodu u Borgina a Burkese. Draco záleží na tom hodně. Pokud to neuděláš, tak uvidíš, že jsem schopný daleko horších věcí než jsi doposud zažil.
                                                   Otec

Těžce jsem po dočtení dopisu polkl. Co by mohlo být horšího než jeho výhrůžky nebo jeho občasné fyzické trestání? Děsil jsem se té představy. Zároveň jsem se ale nechtěl nechat zastrašit. Nechtěl jsem pokračovat v mém úkolů. Přemýšlel jsem dlouho zda otci odepsat, že s tím nechci mít nic společného nebo se mu naopak podvolím. Pak se mi ale před očima objevila vzpomínka z těchto letních prázdnin.

Flashback

,,Nebudu se s tebou o tom dohadovat, Narcisso! Náš syn se jím stane a hotovo!" slyšel jsem křik mého otce, když jsem procházel kolem místnosti s pootevřenými dveřmi. Nakoukl jsem do místnosti. Byl tam s matkou a hádali se.

,,Luciusi, jak mu to můžeš udělat! Vždyť je to ještě chlapec!" říkala moje matka se zlomeným hlasem.

,,Chlapec nechlapec, Smrtijedem prostě bude!" vykřikl a bouchl pěstí do stolu.

,,Stouplo ti to do hlavy, Luciusi! Jsi z toho celý pominutý! Ale já ne! Já jsem se Smrtijedkou nestala a můj syn Smrtijedem taky nebude! Stačí, že jsi ho vychoval tak, jak jsi ho vychoval! Stane se jím jen přes mou mrtvolu, rozumíš?!" řekla a chystala se odejít z místnosti. Otec však udělal něco, co jsem absolutně nečekal. Vytáhl svou hůlku a namířil ji proti matce.

,,Narcisso, já tě varuji! Ještě slovo o tom, že jím nebude a stane se něco, čeho budeš litovat!" řekl výhružně sklonil hůlku a chystal se odejít. Schoval jsem se za dveře a pak jsem nechal myšlenky volně plynout.

End of flashback

To ne! Matce ubližovat nebude! Ta jediná při mně stojí a uklidňuje mě s tím úkolem. Rozhodl jsem se tedy napsat, že se na tu skříň podívám.
Nechtěl jsem z celého svého srdce, ale nedokázal bych skousnout to, že se matce něco stane. Ani v nejmenším jsem nemohl uvěřit tomu, jak moc jsem se ještě před nějakou dobou podobal otci...ale to se teď všechno změnilo.

•••••••••••••••••••••••••••••••••••••••••••

Chtěla bych se vás na něco zeptat. Vypadá to tak, že tenhle příběh bude dost dlouhý a tak bych se chtěla optat, jestli byste měli chuť to číst i kdyby to mělo třeba přes 50. kapitol? :/
Dejte mi prosím vědět do komentářů. ;) ❤
Dost na tom záleží!!!!!!

Vaše Helen ❤