Vše se točilo a rázem přestalo. Stála jsem stále ve tmě, která se pomalu projasňovala a já si byla jistá, že stojím na cestě. Lesní cestě. Zažila jsem ten pocit mnohokrát, ovšem i tak se mi stáhl žaludek. Chvíli jsem bojovala s chutí ke zvracení, opřela jsem se o nejbližší strom a snažila se dýchat.

„No páni," vydechl Draco, pomalu si uhladil hábit a rozhlížel se kolem sebe. Bílé vlasy měl poněkud rozčepýřené, to ovšem momentálně neřešil. „Kde to zase jsme, Grangerová! Do háje, co jsi to zase udělala! Ty jsi prostě jedna velká-" Draco se zarazil, jelikož si teprve teď všiml, že nestojím vedle něj. Chtěl zamířit ke mně, ale já se narovnala. Necítila jsem se vůbec dobře, ale cokoliv bylo lepší, než přítomnost Malfoye. Hrdě jsem se napjala a vyrazila kupředu po cestě. „Pohroma! Ano, Grangerová, ty jsi neskutečná katastrofa!" pokračoval Malfoy, divoce kolem sebe házel rukama a já si uvědomila, že tu nejsme sami, čehož by Malfoy nebyl schopný ani za několik hodin. Upřímně řečeno, jsem si pomalu vybavovala, co za místo to 'tu' vlastně je.

„Čtyři pergameny mám, ale zbytek jsem zapomněla doma. Bude mi to nějak chybět? " řekla neznámá dívka oblečená do hábitu Mrzimoru a Draco se pomalu dobelhal ke mně.

„Slyšíš mě? Nebo seš hluchá?" Draco teatrálně dokráčel ke mně a já se na něj konečně podívala.

„Víš, Draco, nejsem to já, kdo zase něco pokazil," křikla jsem a za chůze se snažila přemýšlet, co vše mu vůbec chci říct. „Jsi neskutečný egoista, pitomec a nedospělé děcko, které něco pokazí, ale nepřevezme za to odpovědnost!" poslední slova jsem téměř zapištěla a rozhodila ruce kolem sebe. To ovšem Draca zcela vůbec nezajímalo. Ledabyle se rozhlížel kolem sebe a místy kopl do něčeho, co leželo na zemi a bylo v jeho dosahu. Sledovala jsem kámen, který Malfoy odkopl z pěšinky a ztratila ho z dohledu, když zapadl do vysoké trávy. Ne Draca, ale ten kámen samozřejmě. I když ruku na srdce, kdyby někdo odkopl někam daleko Malfoye, vůbec bych se nezlobila.

Draco kámen rovněž sledoval, avšak pouze do chvíle, než zahlédl pouliční lampu s podivnými ornamenty. Postavil se před lampu. Zastavil se a upřeně se do ní díval. Nabyla jsem dojmu, že na něco přišel, když mi došlo, že pouze hledí do skla lampy, která v pološeru odrážela jeho vlastní tvář.

,,Výborně, Draco, mě a mou pitomou mudlovskou mysl napadlo zjistit, kde jsme, ale to je přece hloupost!" křikla jsem rozhořčeně a rozhodila rukama, které rozvířili vzduch kolem mne, ,,mnohem více logické bude dívat se na tvůj čistokrevný obličej!" Cítila jsem jak se ve mně zlost zvedá, ale Malfoy mě okázale přehlížel. Zaujatě pokračoval v hledení do lampy a poté pomalu přikývl.

,,Vlastně máš pravdu Grangerová," přitakal Malfoy mezitím co stále upřeně hleděl před sebe, ,,taky mám pocit, že tohle by mělo dělat víc lidí, mám vskutku krásný obličej. Ty lícní kosti a chrup, vážně něco pozoruhodného, vlastně mám  doopravdy pocit, že je ve mně vskutku kus pravého Zmijozela." Draco teprve v tu chvíli odvratil zrak od lampy a já mu chtěla říct něco jedovatého, když v onu chvíli, kdy se Draco odvracel od lampy, mně zalil pocit, že se Draco Malfoy právě odvrací od mně známé lampy. Byla to  totiž ta sama lampa, kterou jsem několik let míjela. Lampa, která lemovala cestu do Bradavic. Což už mi ale mohlo dojít mnohem dřív. Viděla jsem přece ten Mrzimorský lem na hábitu té dívky.

,,Bradavice," vydechl pomalu Malfoy a z jeho obličeje mizel onen povýšený výraz. "Grangerová řekni, že jsme v Bradavicích a já přísahám, že tě zabiju, normálně tě uřknu!" Dívala jsem se do jeho šedých vyděšených očí a ucítila pocit provinilosti, když jsem zjistila, že se mi vlastně líbí vidět ho  takhle vyděšeného. ,,Ne fakt, řekni mi, že tohle je jenom pitomá sranda. Prostě ses až moc dlouho dívala na mé nádherné lícní kosti a jsi z toho trošku pomatená a rozhodně nejsme v Bradavicích, co bychom taky v takovém zapadákově dělali, že? Jasně, super Drakouši, že ti to došlo, protože U Merlinových spodek, málem ses zbytečně stresoval..."

„Jsme v Bradavicích, Draco. A ještě něco," podívala jsem se na něj a teprve poté pomalu ukázala na Denního věštce ležícího kousek od nás. „je rok 1977. To je přibližně doba, kdy tu studoval Tom Riddle."

---

Asi by bylo hloupé publikovat další část po tak dlouhé době bez komentáře, takže tedy máme tu další část, která není nijak vtipná, ale asi jsem tak nějak potřebovala menší dávku terapie psaním. Kdy bude další část a jestli vůbec bude to nevím, ale měla by být, pokud teda najdu nějakou inspiraci.

Pokud máte nějaké dotazy, otázky, připomínky, komentáře jsou vám plně k dispozici.

Zatím se mějte hezky,

Cathy