Dva dny uplynuly od toho, kdy se Diamond vrátila zpět do svého domova. Dva dny ležela se zavřenýma očima v posteli. Neměla na nic náladu. Jen odpočívala a nabírala síly pro další setkání. I když ji Ruby s Gwendolyn přesvědčovaly, že je jen tak po té prohře nenapadnou, ona věděla, že se Christian nenechá jen tak zahanbit. On už plánuje odvetu.

„Diamond, prosím, otevři," slyšela naléhavé klepání za dveřmi.

Její hlava znovu klesla do polštářů. Opravdu neměla chuť na procházku po moderní Paříži, kterou jí Ruby tak vemlouvavě nabízela. Otočila se na bok, aby nemusela poslouchat Rubyin hlas.

„Nech mě na pokoji!" křikla na ni rozzuřeně. „Ty nevíš, jaké to je, když ztratíš matku. Klidně mě odsuď, že nic nedělám."

Po tváří se jí znovu spustily slzy. Jedním prudkým pohybem si je otřela a po dveřích hodila polštář. Neminul cíl. Pokojem se rozlehlo zadunění.

Poslední dny žila v nejistotě nad tím, co se stalo s Alice. Určitě ji tam nechal Christian zemřít. Pocítila k němu příval prudké nenávisti. Ona mu věřila, žila v domnění, že je jeho dcera, a on ji zradil. Raději by ji nechal zabít, než nechal běhat živou po světě.

Ještě nikdy se takhle nezhroutila. Vždy chodila s hlavou vztyčenou. Posmívala se slabým, co neměli dost síly na to, aby se vzchopili. Diamond se teď chovala stejně. Litovala se jako troska. Litovala se jako bezmocný případ. Věděla, jak těžké je znovu postavit se na vlastní nohy. A ona se propadla až úplně na dno.

Když už lidi, kteří se nechali stáhnout na dno, odsuzovala, aspoň doufala, že si nechají pomoci od ostatních, kteří tu pomoc nabízejí, ale ona si pomoci nenechala. Raději se uzavřela do sebe a utápěla se ve svém žalu. Odmítala poslouchat Rubyino přemlouvání a naléhání cizích osob, které ani neznala. Přitiskla si ruce na uši.

„Ach mamá, i když nejsi moje biologická, je mi to tolik líto. V posledních dnech jsem ani nezaznamenala, že ti na mně záleželo. Neviděla jsem to. Přehlížela jsem tě. A teď, je mi to líto, děsně moc líto," vyšel jí z hrdla dusivý vzlyk. Tentokrát si slzy nesetřela, nechala je stékat po tvářích.

„Tak a dost!" vytrhl ji ze smutku pevný dívčí hlas, který se zdál rozhodnutý. „Ona je diamant. Nebudu poslouchat, jak se trápí a lituje se. Pokud se nevzchopí sama, nakráčím tam sama. Už mi došla trpělivost. Nemůže pořád sedět jako pecka!"

Diamond ohrnula ret. Nelíbilo se jí, jak ji Ruby titulovala. Nenechá si od nikoho říkat, co má dělat. Její slova ji dopálila. Přimhouřila oči a a prudkým pohybem otevřela dveře. „Fajn, jak chceš, vstala jsem. Vidíš? Můžeš mě nechat v klidu dýchat, byla bych ti vděčná. Móc děkuji."

Ruby ji sledovala jako opařená. Tohle od ní nečekala. Diamond si odfrkla a vyšla na chodbu. Přejela všechny výhružným pohledem. Ostatní se raději vrátili zpět ke své práci. Pan George se udivoval na její povahou. Takový divoký temperament a horlivou hlavu nezahlédl už dlouho. Ale její mysl jim pomůže v pátrání, protože ona se tak hned nevzdá.

OPRAVENO: 24.03. 2019