„Tak se uvidíme na večeři,“ povzdechla si Hermiona a zapnula si hábit.

„Budu si od tebe krást pohledy,“ slíbil Draco a Hermiona mu omotala ruce kolem krku a zaposlouchala se do tlukotu jeho srdce.

„Dobře, budu s tím počítat,“ zasmála se Hermiona. „Kdy půjdeš?“

„V půl osmý?“

„Budu tam,“ přikývla Hermiona a políbila Draca.

„Slibuješ?“ řekl Draco.

„Neslibuju, přísahám,“ usmála se nebelvírka.

„Tak jdeme,“ řekl Draco a Hermiona přikývla a s propletenými prsty vyrazili z Komnaty Nejvyšší potřeby.

„Uvidíme se večer?“

„Jestli nemáš hlídku,“ pokrčil Draco rameny a Hermiona si povzdechla.

„Vlastně mám,“ řekla.

„Kdy a kde začínáš?"

„V půl desáté u Nebelvíru,“ řekla Hermiona.

„Počkám pod schody,“ slíbil Draco.

„Těším, se,“ usmála se Hermiona. „Pá Drakie.“

„Ahoj beruško,“ řekl Draco a oba dva se rozešli, každý na jinou stranu.

Jak Hermiona zmizela z dohledu, šel Draco zas zpátky do Komnaty, aby mohl pokračovat v opravách Rozplývavé skříně.

Hermiona ta mezitím došla do své ložnice a když ji Ginny viděla...

„Hermiono,“ vykulila Ginny oči.

„Co?“ usmála se Hermiona.

„Co to máš na sobě?“

„Uniformu,“ řekla Hermiona.

„Teď doufej, že se Malfoy podívá do zrcadla, než odejde,“ řekla Ginny a nesouhlasně našpulila rty.

„Proč?“ vyděsila se Hermiona.

„Jestli přijde do síně s kravatou Nebelvíru a ty se zmijozelskou, tak to asi všem dojde, ne?“

„Zmijo...sakryš,“ povzdechla si Hermiona.

„Takže druhá společná chvilka a vy si takhle prohodíte tak blbou věc,“ řekla Ginny s povzdechem.

„Co budu dělat?“

„Jo hele, to by mě taky zajímalo,“ řekla Ginny.

„Tak to jsem zvědavá,“ povzdechla si Hermiona.

„Tak zkus jít to Komnaty, třebas tam ještě bude,“ navrhla Ginny.

„Ne, odcházeli jsme spolu,“ zavrtěla Hermiona hlavou.

„Třeba tě byl jen vyprovodit a pak se tam vrátil, co ty víš,“ řekla zrzečka.

„Jo, to by mohlo být možné,“ povzdechla si Hermiona. „No tak já tam dojdu.“

„Zatím,“ přikývla Ginny a Hermiona zmizela za dveřmi.

Po cestě do Komnaty Nejvyšší potřeby naštěstí nikoho nepotkala, takže mohla nerušeně vejít dovnitř.

Draco nevěděl, že je Hermiona zase v Komnatě. Však jak by taky mohl, když se radoval, neboť se mu konečně podařilo opravit Rozplývavou skříň.

„Draco?“

„Beruško?“

„Co tu ještě děláš?“

„Co tu děláš ty?“

„Přišla jsem si pro svou kravatu,“ řekla Hermiona a ukázala na svou kravatu. Tedy na Dracovu kravatu na svém krku.

„My si je prohodili?“ divil se Draco.

„Očividně,“ zasmála se Hermiona a pak se zašklebila. „V Nebelvíru by ti to vůbec neslušelo.“

„Což se o tobě ve Zmijozelu říct nedá,“ řekl Draco a pohladil nyní neoficiální členku zmijozelské koleje po tváři.

„Myslíš?“ řekla Hermiona a přišla k zrcadlu, které bylo opodál.

„Samozřejmě,“ přikývl Draco a objal Hermionu zezadu. „Dokážeš si představit, jak by mi tě všichni záviděli, kdybychom se po sobě mohli válet na sedačce ve Zmijozelu?“

„No tak to teda nemám ponětí. A ani se mi to nechce zjišťovat, přišla jsem si pro kravatu své koleje a přišla jsem ti vrátit tu tvou,“ řekla Hermiona a odvázala svou kravatu z Dracova krku.

„Dobře, ale záviděli by mi strašně,“ řekl Draco a Hermiona se usmála.

„To mě těší, ale nemám zájem o to, být zmijozelka, díky,“ řekla Hermiona.

„Já si to myslel,“ řekl Draco a pohladil Hermionu po vlasech.

„Já si myslela, že si to budeš myslet.“

„No to je super,“ přikývl Draco a Hermiona se zasmála.

„Pořád jsi mi neodpověděl na otázku,“ řekla Hermiona.

„Na jakou?"

„Co tu pořád děláš? Myslela jsem, že jdeš do Zmijozelu."

„Šel jsem, ale zapomněl jsem si tu ponožky,“ řekl Draco. První část oblečení, která ho napadla...

„Jak sis tu mohl nechat ponožky?“ divila se Hermiona.

„Taky jsem se tomu divil,“ řekl Draco a Hermiona pobaveně zakroutila hlavou.

„Takže jdeme teď na večeři?“

„To už je půl osmý?“

„Ne, sedm patnáct,“ řekla Hermiona a Draco pokrčil rameny.

„Proč ne,“ řekl a políbil Hermionu.

„Kdo půjde první?“

„Jak chceš ty,“ řekl Draco.

„Půjdu já,“ řekla nakonec a Draco přikývl.

„Běž,“ přikývl Draco.

„Zatím,“ řekla Hermiona.

„Pá,“ usmál se na ni Draco a neochotně ji pustil.

Toto bylo o fousek.

Když už si Draco konečně řekl, že půjde na večeři, začalo ho pálit znamení...

„Sakra,“ povzdechl si. Tak změna plánu.

Vyrazil tedy do kabinetu profesora Snapea, odkud se odletaxoval na Manor.

„Draco, jsi tu zase?“ divila se Narcissa, která měla na hlavě natáčky.

„Zavolal si mě pán Zla,“ pokrčil Draco rameny.

„Co ti chce?“

„Nebudeš tomu věřit, ale jsem tady proto, abych to zjistil,“ řekl Draco a Narcissa nesouhlasně našpulila rty.

„Odpusť si ten tón,“ řekla a Draco protočil oči.

„Musím jít,“ řekl a šel zase do jídelny.

„Draco, jak pokračuje tvůj úkol?“ zeptal se Voldy, jen co Draco vešel.

„Mohl jste se zeptat už ráno,“ řekl Draco otráveně.

„Řekni mi, zjistil jsi něco nového?“

„Potter se kouká s Brumbálem na vzpomínky a...ke konci školního roku pojedou na nějak cestu. Víc Hermi neví,“ řekl Draco.

„Neřekla ti, na jaké vzpomínky se koukají?“

„Ano, na vzpomínky vás,“ řekl Draco.

„Jak jsi na tom s opravami Rozplývavé skříně?“ zeptal se Voldemort.

„Před chvíli jsem ji doopravil“ řekl Draco.

„Kolikátého je dneska?“ zeptal se Voldy.

„Třináctého června,“ zašeptal Draco.

„Do dvou týdnů se se šmejdkou rozejdeš,“ řekl Voldy.

„Cože?“

„Slyšíš správně, Draco. Dva týdny, klidně méně, ale ne více,“ řekl.

„Proč?“

„Byla by nám jen překážkou, ne pomocí,“ pokrčil Voldy rameny.

„Nemůžu se nějak tý značky na zápěstí zbavit?“ zeptal se Draco.

Vždycky než byl s Hermionou na znamení dal tolik kouzel, jen aby mu nebylo minimálně pět hodin vidět.

Dnes na to zapomněl, ale evidentně si toho nevšimla, protože se o ničem nezmínila.

„Ne, to tedy nemůžeš,“ zamračil se Voldy.

„Já se s ní rozcházet nechci.“

„Úkol jsi přijal, není cesty zpět. A teď běž, jdu si dát svou pozdní večeři. Dáš si sušenku?“ nabídl Dracovi Voldy.

„Ne, díky,“ řekl Draco a zvednul se. „Nashle.“

„A Draco, nezapomeň, čtrnáct dní,“ řekl Voldy.

„Nemůžu teda dostat trochu víc?“

„Dobrá, do smrti Brumbála.“

„To je taky málo,“ namítl Draco.

„Rozejdeš se s ní, nebo tvoje sladká matička a ona pocítí sílu kouzla Crucio a pak...Avadekedavra.“

„Jak se vám povedlo zabít tolik lidí, kdy to říkáte špatně?“ divil se Draco.

„To je moje tajemství,“ řekl Voldy a mrknul na Draca, který po tomto gestu okamžiku spěchal opustit ono prapodivné místo.

Když dorazil do Bradavic, překvapilo ho, že po chodbách nechodí studenti.

Pak ale slyšel kroky.

Jakoby nic se opřel o zeď a dělal, že má strašnou práci s upravováním svých vlasů.

„Draco?“

„Co tu děláš, koťátko?“

„Co tu dělám? Děláš si legraci, Draco? Mám hlídku,“ zamračila se Hermiona.

„Kolik je hodin?“

„Je skoro jedenáct, Draco,“ řekla Hermiona zamračeně.

„Kolik že to?“

„Zmeškal jsi večeři. Slíbil jsi mi, že si budeš krást pohledy. Slíbil jsi, že na mě počkáš pod schody a projdeš se mnou celý hrad.“

„Já vím, promiň, moc mě to mrzí,“ řekl Draco a políbil Hermionu na čelo.

„Ani holubičku jsi mi neposlal,“ vyčetla mu Hermiona.

„Já vím, příště si dám pozor,“ slíbil Draco.

„Dobře,“ přikývla Hermiona. „Chceš doprovodit na kolej?“

„A máš tam cestu?"

„Ano,“ přikývla Hermiona.

„Pak budu rád,“ přikývl Draco a propletl si s Hermionou prsty. „Vážně se omlouvám.“

„Já vím, vždyť ti taky odpouštím,“ řekla Hermiona s úsměvem a přitulila se k němu.

„Jsi moje sluníčko, víš o tom?“

„Vím to, lásko,“ usmála se Hermiona a políbila Draca na tvář.

Ahoj. 😊
Je sobota, takže zde je sobotní kapitola. ❤️
Doufám, že se vám líbila. 🥰
Vaše Déňa Grangerová Malfoyová 💙❤️💚💛