Druhého rána vstal Draco z postele, sotva začalo svítat. Spal asi jen dvě hodiny, pořád ho budily noční můry.

Jen dvě hodiny nemyslel na Grangerovou, dvě hodiny myslel na ty špinavé mudly, které Pán Zla mučil a zabíjel u nich doma, když zrovna neměl co na práci.

Ale když už byla zmínka o té Grangerové, tak na tu myslel už zase.
Nevěděl proč, prostě už chtěl, aby byl s ní. Samozřejmě ne, že by po tom nějak zvlášť toužil, ale prostě už s ní chtěl být, aby si nemusel dělat hlavu s tím, jak ji sbalit.

V tichosti se obléknul a vyrazil na snídani, kde zrovna dvakrát moc lidí nebylo. Vlastně tu byl jeden jediný člověk - Hermiona Grangerová.

Podíval se na hodiny nade dveřmi a zjistil, že jsou teprve čtyři. A jaký blázen snídá ve čtyři? Nikdo.

Takže ve svém plánu Jak sbalit Grangerovou může pokračovat už teď.

„Nazdar Grangerová," pozdravil a přisednul si k ní, při čemž se otřásl odporem. On Draco Malfoy sedí u nebelvírského stolu se špinavou mudlovskou šmejdkou, která vlastně moc hezky voní. Jak směšné.

„Ahoj... Malfoyi?"

„Jak se máš?" zeptal se a nenápadně si přičichnul k jejím vlasům. To ty tak pěkně voní. Jako kdyby...po jablkách.

„Vlastně dost mizerně, abych pravdu řekla."

„Proč? Špatně jsi spala?" zeptal se Draco a potlačil nutkání dát jí pramínek úžasně vonících vlasů za ucho.

„Ne, to ne, spala jsem docela... dobře," začala a pousmála se nad svým snem. „Jen mám prostě nějakou pochmurnou náladu."

„Chápu," přikývl Draco a jakoby nic si vzal ze stolu zelené jablko.

„Ale ty vypadáš, že jsi moc nenaspal," poznamenala Hermiona po chvilce.

„Jo, já jsem nemohl usnout," přiznal Draco.

„Pokud máš nějaké problémy, nebo tak něco, tak se mi můžeš svěřit," usmála se Hermiona lehce.

„Díky," řekl Draco a Hermiona vykulila oči. „No co, taky mě učili slušnému chování, abys věděla," řekl, když si všiml jejího výrazu.

„Tak to jsem nevěděla," přiznala Hermiona a Draco se začal potichu smát. „Čemu se tlemíš?" zeptala se s úsměvem.

„Tak Grangerová něco neví," zakroutil pobaveně hlavou a Hermiona do něj lehce strčila.

„Nesměj se."

„Proč? Je to vtipný,“ řekl Draco a dál se smál. Hermiona ho zatím pozorovala.

Ani tehdy ve třeťáku jí nepřišel takhle hezký, jako když se teď smál. Vypadal tak uvolněně a roztomile, prostě nádherně.

„Na co čučíš, Grangerová?“ zeptal se pobaveně Draco. Přišel si s ní tak normálně, jako ostatní. Nemusel prostě nic hrát.

„Ale na nic," usmála se a dala si do pusy lžičku s cereáliemi.

„Teď máš lektvary, viď?"

„Ano," přikývla Hermiona s úsměvem.

‚Proč se usmívám jak debil?' řekla si Hermiona v hlavě.

„Co budeš ty čtyři hodiny dělat?" zeptal se Draco se zájmem. Předstíraným, samozřejmě.

„Asi co vždycky, zalezu do knihovny a budu číst."

„To je nuda," odfrknul si Draco.

„Proč? Mě to baví," řekla Hermiona.

„Je to kravina."

„Alespoň menší, než žrát ksicht Pansy, nebo Astorii," zasyčela Hermiona a odešla. Ale ne do knihovny, tentokrát do umýváren.

Lepší být s Uršulou, než s ním.

„Hermionko, tebe jsem tu ale dlouho neviděla. Jak se má Harry?“ zeptala se Uršula medovým hláskem.

„Harry by se měl mít fajn, začal před nedávnem chodit s Ginny-"

„A na ubouhou, milou, Uršulku zapomněl," zakňuhrala Uršula a vlétla do svého záchodu.

Hermiona si povzdechla a zavřela se do vedlejší kabinky. Tam měla v plánu chvíli být. Bohužel, se z několika dalších kabinek ozývalo vzlykání, takže se Hermiona pěkně vykašlala na umývárny a šla do Komnaty Nejvyšší potřeby. Tam ji tuplem nebude hledat. Jestli ji vůbec hledat bude...

Draco zůstal u nebelvírského stolu s otevřenou pusou. O něm a Pansy se vědělo, že si čas od času pomohli, ale o tom, že měl pár společných chvilek s Astorií moc lidí nevědělo. Spíše nikdo, jen on a Astorie.

Sbalit Grangerovou bude ještě větší oříšek, než si vůbec myslel. Ale teď byl poučen. Žádné urážení knih a jejich zábav, pokud se to tak dá nazývat.

Měl ještě docela dost času, takže kam jinam by zamířil, než do Komnaty Nejvyšší potřeby, aby mohl pokračovat v opravách Rozplývé skříně.

K jeho údivu se v Komnatě rozléhaly vzlyky.

Jako předchozího dne se šel podívat k okennímu výklenku, kde jako včera viděl Grangerovou. Roztomilou, zranitelnou, hezkou...

Všechno bylo jako předchozího dne. Ale dneska neutekl, dneska k ní pomalu, potichu přešel a opatrně ji objal kolem ramen. Nějak mu přišlo, že když bude mít teď s ním nějaký pocit bezpečí, bude mít úkol splněný rychleji.

Čekal, že ho od sebe odstrčí, byl to on, ale Hermiona se k němu ještě víc přitulila a plakala mu do vnitřní strany hábitu.

Sice se snažila přestat, ale nešlo to.

„Omlouvám se, Draco," pošeptala mu sotva slyšitelně do hrudi.

„Nic se neděje," řekl potichu Draco a začal ji hladit po jablkově vonících vlasech, na záda a zase nazpět.

Pořád byl trošku zaražený, když mu řekla jménem, ale tím líp pro něj, ne?

„Já jsem to tak nemyslela, promiň," zašeptala Hermiona znovu a utřela si slzu.

„Tak už to neřeš, Hermiono," pošeptal jí do vlasů. Teď se zarazili oba. Hermiona proto, že to bylo poprvé, co jí řekl jménem a Draco proto, že jí tak řekl úplně automaticky, jakoby jí tak říkal odjakživa. „A už se neomlouvej," řekl a pohladil jí po vlasech.

„Dobře," přikývla lehce a pevněji ho objala.

„Knížky a čtení nejsou kravina," řekl Draco potichu.

„Mně není nic do toho, s kým a kde jsi,“ povzdechla si Hermiona. „Neměl bys jít? Pansy tě bude asi trochu postrádat."

„Ani jí není nic do toho, kde a s kým jsem,“ zamračil se Draco

„Dobře,“ přikývla, znovu se opřela o jeho hruď a zavřela oči.

Zhluboka se nadechla a lehce se pousmála, když ucítila tu nádhernou vůni. Ani ve snu jí nenapadlo, že by se tohle mohlo někdy stát. Jestli tohle však nebyl sen.

Pomalu přestávala vnímat okolí a začala usínat, až nakonec usnula úplně.

Draco ji ještě chvíli hladil po vlasech. Překvapilo ho, jak je má příjemné. Po několika okamžicích však taky usnul.

Po dlouhé době najednou s usnutím neměl problém.

Názory? 😊