Hermionu probudilo naříkání. Rozespale si promnula oči a zadívala se na místo, odkud nářky pocházely.

Jen o chvíli později si uvědomila, že je to Draco.

„Nech jí,“ zanaříkal Draco a přetočil se na bok. „Hermiono!“

Hermiona vytřešila oči. Nemohla se ani pohnout. S Dracem v posteli spala teprve pátý den, tohle bylo poprvé.

„Draco,“ zašeptala a jemně s ním zatřásla.

Nic.

„Draco, lásko, prosím, prober se!“ zatřásla s ním Hermiona jak nejsilněji to šlo.

To se Draco rychle posadil a chvilku Hermionu pozoroval.

Pomalu jí rukou přejel po tváři, podíval se jí na obě zápěstí a pak jí vzal obličej do dlaní a pozorně si ji prohlédl.

Když zjistil, že je Hermiona v pořádku, objal ji tak pevně, až se Hermiona nemohla pořádně ani nadechnout. 

„Draco, jsem v pořádku. Nikdo mi neubližuje, ano?“

„Nic z toho se nestalo?“

„Ne,“ řekla Hermiona uklidňujícím hlasem.

„Já tě nepustím,“ řekl Draco.

„Já se pustit nenechám,“ přikývla Hermiona a trošičku se od Draca odtáhla, aby ho pohladila po tváři.

„Promiň,“ řekl Draco.

„Nevadí, že jsi mě vzbudil,“ zasmála se Hermiona.

„Tak ještě spi,“ řekl Draco.

„Tak ty budeš spát taky,“ řekla Hermiona.

„Dobře, tvoje podmínky přijímám,“ řekl Draco a pohladil jí po rozježených hnědých vlasech.

„A neboj se, ano? Jsou to jen sny, já budu v pořádku. Vždycky budu v pořádku,“ usmála se Hermiona a políbila ho na čelo.

„Dobře,“ přikývl Draco a znovu ji objal. „Moc tě miluju, lásko.“

„Já tebe taky, miláčku,“ usmála se Hermiona a lehce strčila do Draca, aby si lehnul. Jak si lehnul, tak se k němu přitulila a spokojeně vydechla.

„Omlouvám se,“ zašeptal Draco.

„Nemusíš se omlouvat, je ti odpuštěno,“ zašeptala Hermiona.

Nemohla tušit, že se Draco neomlouvá za to, že jí vzbudil, ale omlouvá se za to, co jí udělá. Co jí stoprocentně udělá.

***

„Dobré ránko, čumáčku, pojď na snídani,“ usmála se Hermiona, když přišla k sobě do pokoje.

„Kolik je zase hodin?“ zabrblal Draco. Výslovně žádal, aby ho Hermiona budila ve chvíli, kdy se ona sama vzbudí, ale ona se vyplížila z pokoje tiše jako myška.

„Devět,“ zasmála se Hermiona.

„A od kolika jsi vzhůru ty?“ zeptal se Draco.

„Ne moc dlouho, jenom od sedmi,“ řekla Hermiona.

„Ne moc dlouho, jenom od sedmi,“ zopakoval Draco a Hermiona se usmála.

„Jenom dvě hodiny,“ pokrčila Hermiona rameny. „A navíc, ty jsi strašně roztomilý, když spíš.“

„Nejsem roztomilý,“ řekl Draco a Hermiona přikývla.

„Jistěže nejsi,“ řekla a Draco protočil oči, jelikož věděl, že to rozhodně nemyslí vážně.

„Takže jak ses vyspala, poprvé zamilovaná?“ usmál se Draco a Hermiona zčervenala.

„Jako zamilovaná jsem se vyspala dobře,“ přikývla Hermiona s úsměvem a s červenými tvářemi.

„Je to divný pocit, co?“ řekl Draco.

„Je, ale jak je divný, tak je hezký,“ přikývla Hermiona.

„Tomu naprosto rozumím,“ přikývl Draco a přešel k Hermioně, aby jí mohl políbit.

„Tak kde to vázne, mládežníci, ještě vám to vystydne,“ řekla Hermionina mamka.

„Promiň mi ten večer,“ řekl a Hermiona se usmála.

„Nevadí mi to, vážně ne, lásko. Spíš mi řekni, o čem tak ty noční můry jsou?“

„O tom, jak tě mučí,“ řekl Draco.

„Kdo mě mučí?“

„Smrtijedi. Můj otec, Bellatrix...on.“

„Lord Voldemort?“

„Ano. A já tomu musím přihlížet a čekat, jestli tě zabíjí, nebo zmrzačenou pustí,“ řekl Draco se zavřenýma očima.

„A jak to většinou končí?“ zeptala se Hermiona.

„Většinou se vzbudím hned jak snová ty začneš křičet,“ přiznal Draco.

„Čím vším sis doma prošel?“

„U nás doma byl pán Zla,“ řekl Draco potichu.

„Cože?“

„Hostili jsme ho tam pár týdnů o prázdninách.“

„Proč jsi mi to neřekl?“

„Jela bys potom?“

„Asi ne, máš pravdu,“ přikývla Hermiona.

„Tvoji rodiče mezi ně patří taky, viď?“

„Hermiono, Draco, ale noták, kde vy dva pořád jste?“

„Už jdeme, mami!“ zavolala Hermiona nazpět.

„O otci víš,“ řekl Draco.

„Samozřejmě, nejde na to zapomenout,“ řekla Hermiona. „A Narcissa je taky...od nich?“

„I ona,“ přikývl Draco.

„A ty?“ zeptala se Hermiona a Draco se jí podíval do očí.

„Hermiono, Draco, tak kde pořád jste?“ zeptala se paní Grangerová a vešla do pokoje.

„Už... už jdu,“ zašeptala Hermiona a vydala se dolů.

„Vy jste se hádali?“ zeptala se paní Grangerová starostlivě.

„Jak vás to napadlo?“ zděsil se Draco.

„Vypadalo to, že bude plakat.“

„Cože bude?“

„Plakat,“ zopakovala paní Grangerová.

„Do prdele,“ povzdechl si Draco.

„Obvykle sedává na terase pod dekou,“ usmála se paní Grangerová.

„Děkuju,“ řekl Draco a rychlým krokem se vydal na terasu.

Přesně jak paní Grangerová říkala, Hermiona byla zachumlaná v dece, do které si utírala oči.

„Herminko, můžu?“

„Jasně, pojď,“ řekla a posunula se kousek, aby se mohl posadit i Draco. „Nevím, co mě napadlo, promiň.“

„Nechápu...“

„Ty by ses smrtijedem nestal. Omlouvám se.“

„V pořádku, já se nezlobím,“ řekl Draco a Hermiona se usmála.

„Promiň, jsem strašně hloupá,“ řekla Hermiona.

„Nejsi hloupá. Proč by jsi byla?“ řekl Draco. Měl takovou chuť se jít zabít. Tahal jí za nos od samého začátku a teď? Teď jí lhal úplně ve všem, v čem mohl. Teď měl příležitost se přiznat, ale nepřiznal se. Však ani nemohl... Jak by to asi vzala?

Draco jemně zavrtěl hlavou. Odpustila by mu klidně i nevěru, tím si byl jistý, ale to, že se stal smrtijedem, to by mu nebyla schopná odpustit snad nikdy...

„Víš, že dneska dávají v kině Titanic?“ řekla Hermiona.

„Co?“

„Titanic. Prý je to drama a romantika. A mohl by to třeba být i nějaký... dokument,“ pokrčila Hermiona rameny.

„Jinými slovy po mě chceš, abych se šel kouknout na nějakou slaďárnu.“

„V podstatě,“ přikývla Hermiona.

„Od kolika to je?“

„Od sedmi třiceti do deseti čtyřiceti,“ řekla Hermiona.

„Ale proč ne,“ pokrčil Draco rameny.

„Snad se ti to bude líbit,“ usmála se Hermiona.

„Nepochybně, však budeš vedle mě,“ řekl Draco.

„Sama jsem na to zvědavá,“ pokývala Hermiona hlavou.

Tákže ahoj. 😊😂
Tuto kapitolu mám napsanou už od minulého týdne a psala jsem ji, když jsem se ve tři ráno vzbudila, tak kdyžtak omluvte nějaké debilně nepsané věci. 😅😂
Mám vás moc ráda. 😊❤️
Vaše Déňa Grangerová Malfoyová 💙❤️💚💛