S touto větou nesouhlasím. Ani trošičku. A tak si samozřejmě zaslouží zamyšlení.

V moderních společnostech  je rovnost mezi partnery považována za nezbytný prvek funkčního vztahu. Zabruslíme - li do minulosti, postavení žen bylo naopak velice podřazené.

Postavení žen prošlo během historických etap velkou proměnou. Žena neměla vždy takové postavení, jak je tomu v dnešní době. Velmi dlouhou dobu byla žena podřízena svému muži a neměla téměř žádná práva, ale jen povinnosti a její schopnosti byly velmi podceňovány. Žena, stejně jako otrok, v římském právu ve vlastním smyslu neexistovala. Neměla ani osobní jméno, pouze jméno svého otce. A třeba i v době válek musela žena vykonávat veškerou práci, jelikož muži museli na frontu. Jejich emancipace se v této době mohla projevit naplno, přestože to nebyla ideální doba. Vždyť žena také sama musela živit celou rodinu. Některé ženy se války samy přímo účastnily a nebylo jich málo. Žena, ženy, se tedy vyvíjely. Pomalu ale jistě rozkvétaly do krásy a samostatnosti.

Dnes jsou již ženy hrdé, vzdělané, emancipované a své.

Dle mého názoru nejsou ženy dominantnější více než muži. Uznávám totiž naprostou rovnoprávnost. Postačí vybudovat základy na vzájemné úctě, respektu a pokoře. S tím už se dá stavět. Pracovat. Jediné, kde se dominance projeví, je uvnitř každého člověka. A je na něm, jak si s ní poradí a nechá se jí prostoupit. Bez toho, aby třeba někomu ublížil. Samozřejmě záleží na dalších aspektech, na výchově, genetice, povahových rysech a podobně.

Ruku v ruce jde pak s dominancí manipulace, také až ponižování, agresivita či domácí násilí.

Otázka dominance je složitá, domnívám se ale, že ve vztahu muž a žena nejlépe funguje pokud se role dominance a submisivity střídají, vzájemně dorovnávají. Nelze, aby ústupky a kompromisy dělal jen jeden.  Ať vítězem sporu není ten, kdo má silnější hlas, ale ten, kdo má silnější argumenty.

Hlavu vzhůru!