Autor: Night_Narrator

Nás život probíhá v neustálé shodě mezi našimi názory, slovy a myšlenkami.

A stejně tak končí.

Když umíráme, vydechneme naposledy v tiché harmonii s tím, co již bylo. Jsme pohřbeni pod melodií slz lidí, k nimž jsme přilnuli, ježto jsme byli svým způsobem stejní jako oni.

Zahleděl jsem se na hromadu hlíny, jež zakrývala část mého života.

Pro mě souhra myšlenek končí společně s tím, co zde pohřbívám. Společně s tvorem, kterému bilo srdce ve stejném rytmu jako mě.

Nezasloužil si smrt, ne od té temnoty, před níž jsem se ukrýval.

Pomstil jsem jej.

Teď jej mohu následovat.

Svého vlka.

Můj názor: Tento text ve mně vyvolal mnoho emocí, přičemž se mi strašně líbily slovní spojení typu tichá harmonie nebo melodie slz. Líbí se mi, že je v textu nejen určitá úvaha, ale i děj. To, že se ti to vše vešlo do pouhých sta slov je jen třešnička na dortu. Dokážu si to představit jako celou delší jednodílovku, určitě by bylo zajímavé ten námět rozvést. Za mě tedy palec nahoru.