Autor: Trnka2

„Klid,“ řeknu mírně. „Neboj se. Dej ruku dolů, pomalu – není to přece těžké…“

Dívka je hubená, špinavá a má oči štvaného zvířete. Zbraň v její ruce mi trochu dělá starosti. Přerývavě dýchá, ohrnuje pysky jako vzteklý pes. Ale to se spraví. Spravilo se to už u tolika jiných sirotků, které jsem našla a přivedla na stanici. Válka je u konce. Zbývá jen vrátit život do správných kolejí.

„Neublížím ti,“ zopakuji.

„Oni tvrdili to samé,“ zavrčí a zvedá pistoli.

Zmýlila jsem se. S pocitem neskutečna počítám své poslední vteřiny a před očima mi překotně ubíhá minulý život. Pak zabrzdí.

„Klid,“ řeknu…

Můj názor: Upřímně jediná věc, která mi na tomto drabble nesedla byl konec, poslední věta. Přijde mi trochu nedomyšlená a navíc, ale může to být jen můj pocit. Líbí se mi, že je text psaný, jako kdyby se odehrával právě teď, to mu dodává na údernosti. Děj je rovněž zajímavý a dokážu si představit celou povídku na toto téma. Dobrá práce.