Autor: Ele_Mei

Zaprášené křeslo stálo v rohu půdy, kde ho skrýval stín a závoje pavučiny. Zdálo se být tím křeslem, na kterém seděli staří lidé, když už nemohli pracovat. Avšak na tomto už dlouho nikdo neseděl, dokazoval to šedý poprašek, který pokrýval jeho dříve béžově zlatý povlak. Jako by si prach chtěl dopřát odpočinek, jež po své pouti velkou místností potřeboval.
Ale přesto křeslo nebylo zapomenuto.
Pamatoval si ho chlapec, který už vlastně chlapcem ani nebyl. Viděl na něm sedávat svého otce. Vždy mu v něm vyprávěl nádherné příběhy, které by neměly konce, kdyby nepřišla zlá nemoc a jejich vyprávění neukončila.

Můj názor: Za mě byl tento námět rozhodně zajímavý nápad. Líbí se mi, že se to prakticky točí jen okolo jednoho specifického křesla, které má svůj příběh. Rovněž se mi zdá, že se do sta slov vešlo vše důležité a podstatné. Ač je konec trochu smutný, je hezké, že vzpomínky v chlapci přetrvávají.