Autor: zirafice

Objeví se ve dveřích, ve tváři výraz hlubokého smutku.

„Je mi to líto,“ pronese tiše a položí na zem proutěný koš. Není plný, ale ani prázdný a přes okraj skoro laškovně vyčuhuje růžek látky. Pohledy přítomných jsou k tomu kousku tkaniny přitahovány skoro magicky.

„Co je na tom těžkého?“ podiví se starší žena. „Vždyť to neděláš poprvé, ne?“

„Já vím,“ přisvědčí dívka omluvně. „Normálně bych byla dávno hotová, ale tentokrát...“

Očima zalétne k oknu, za nímž vítr rve zažloutlé listí ze stromů.

„Snažila jsem se, ale vidíte sami. Co nepřidělám uletí. A mě došly kolíčky. Ven to prádlo prostě nepověsím.“

Můj názor: Tento text bych zařadila mezi jedny z těch vtipnějších. Bylo super si přečíst něco, na co se člověk musel podívat dvakrát, aby mu to vůbec došlo a vzápětí zjistil, jaká je realita. Rozhodně jsi mě tímto drabblem pobavila a podle mě splnilo svůj účel. Sama jsem jeden čas psala sbírku plnou něčeho podobného a vím, že napsat to občas není jen tak. Tudíž klobouk dolů, tobě se to povedlo.