Autor: Wertscha

Sedíš na verandě, choulíš se ve starém oprýskaném křesle, přes ramena přehozený teplý pléd, a pohled upíráš do dáli. Vyčkáváš na tu chvíli, kdy první paprsky slunce dopadnou na hladinu blízkého rybníka. 

Svítání. To byla vždy vaše chvíle. Ten čas, kdy světlo přebíralo vládu nad světem a temnota se dala na ústup. Alespoň na chvíli.

Smutný úsměv se ti rozlije po tváři, když si vzpomeneš, jak tě objímal a líbal do vlasů. Všechno bude dobré, říkával. Zvládneme to. Společně. 

První slza opouští svoje útočiště ve chvíli, kdy slunce vysvitne. Je to tvůj nový rituál, od té doby, co odešel. Navždycky. 

Můj názor: Jak koukám, toto je další spíš smutně laděné drabble. To ale není vůbec na škodu, vybrané téma se mi líbilo a du-forma tomu značně přidala na originalitě. Na každý se odváží tuto formu použít, jelikož je těžší v ní text udržet po celou dobu. Tobě se to ale povedlo a to dost bravurně.