Seděl na terase, bez hnutí. Byl o samotě, tak jako jindy. Teď ji ovšem vítal s otevřenou náručí. Vstřebával smrt kolegy z řad Hashirů.

Proč ty? Uznávám, že ten démon musel být silný, ale ty sis nezasloužil zemřít. Měl jsem tam být taky... dva Hashirové by mohli...

Zaváhal. Ne, ani on by nic nezměnil. Jedině by zemřeli oba. Nejen Hashira ohně, ale i vody.

Rengoku...

Prudce zvedl hlavu. Ucítil závan tepla.

„Giyu..."

Tichý šepot.

„Jednou se znovu shledáme. Počkám na tebe."

Jemný dotek rtů na těch jeho.

Vítr ševelil ve větvích.

Věděl.

Přišel ses rozloučit. Ani já nezapomenu, Rengoku. Přísahám.