Seděl. Do plamenů v krbu upíral vyhaslý pohled. Nechtěl to udělat, ale musel. Slíbil to, a přesto... zaplatil za získanou důvěru Pána zla tu nejvyšší cenu.

Pohnul se. Vzteky shodil tácek se sklenkou máslového ležáku na podlahu. Rozbité sklo ho z míry nevyvedlo. Byl tak unavený.

Hrál roli dvojitého špeha po většinu svého života. Kolikrát chtěl přestat, ale nemohl. Na jeho ramenou spočívalo tolik. Musel pokračovat. Nezbývalo mu nic jiného.

„Severusi... prosím."

„Prosím."

Bylo to trpké závaží. Slova se k němu vracela ve dne i v noci. Nic je nemohlo zastavit.

Shledáme se na konci, Albusi. Byl si tím jistý.