Díval se do krbu. Teplý plamen, který se v něm mihotal, ho uspával. Na chvilku zavřel oči. Jen kratince se mu za nimi mihla tvář, známá a přece vzdálená. Musel žít s vědomím, že ho po nějakou dobu nespatří.

To, co cítil, nebyla lítost. Byl to sentiment. Vyděsilo ho to. Nechtěl to cítit. Připadalo mu, že tak zrazuje svou čistou krev, svoje zásady a přesvědčení. Zároveň s tím cítil i pouto, které je spojovalo. Představovalo víc než jeho, dávno vyšumělé, city k Narcisse.

Nepředstavoval si, že se tak poblázní.

Harry...

Mohl pouze doufat ve společnou budoucnost. Nic víc dělat nemohl.