Uhlazoval si šerpu. Ujišťoval se, že na uniformě není ani smítko. Všechno muselo být perfektní, i jeho svatební oblek. Zaváhal nad rukavicemi s transmutačními kruhy. Nikdy je neodkládal, i když byl mír.

Nehodí se, abych je měl. Vždyť se žením. Na svatbu zbraně nepatří. Těžko se mu potlačoval zažitý, roky vypěstovaný, instinkt.

Ťuknutí na dveře.

„Jste připravený, šéfe?"

„Jo, můžeme." Měl nejvyšší čas.

„Nervózní?"

„Drobet, Havocu. Žením se poprvý."

„Nebojíte se, že vám řekne ne?"

„Ona si to nerozmyslí a já taky ne," odmlčel se. Snažil se schovat, potící se dlaně.

„Už přichází."

Pohlédl na ni.

Tak nádherná.

Usmála se.