Zanpakuto měla být dar, místo toho se stala prokletím. Pokaždé, když ji tasil, se mu vybavila známá tvář. Neuplynul jediný den, aby mu vlastní zbraň, nepřipomínala smrt přítele. Dospělo to do bodu, kdy začal vlastní meč nenávidět.

„Důstojníku, vnímáte?" kapitánův hlas ho vytrhl z myšlenek.

Neposlouchal, ale to nemohl říct. Opatrně přikývl na znamení souhlasu.

„Co se stalo ve Spirituální Umělecké Akademii? Ve vašem ročníku neodpromoval jeden student... rád bych věděl, co se mu stalo..."

Mlčel. Bylo toho tolik, co chtěl říct...

„Nic neřeknete?

„Nemám, co říct, kapitáne Shibo," znal pravdu. Měl na rukou Sojirovu krev. Zabil přítele, spáchal hřích.