300 slov na zadání: šálek, červánky, sedm, dřevo, oliva

Když jsem se přestěhoval za tátou, nemyslel jsem si, že to změní i můj společenský život. Myslel jsem si, že mu budu pomáhat na plantáži, s nikým moc nemluvit, nevyčnívat a po večerech si jen číst. Ale zdejší podnebí nejspíš lezlo lidem na mozek, protože se se mnou všichni chtěli kamarádit.

Jako ta holka, se kterou jsem nikdy nemluvil, a stejně si se mnou domluvila rande. Myslím, že to bylo rande. Poflakoval jsem se na pláži, když za mnou doběhl ten její bratr a předal mi vzkaz. Večer v sedm. Divný způsob seznamování, předávat psaníčka po bratrovi, ale nesoudili jsem. Třeba byla stydlivá jako já. A třeba z toho něco bude, jestli si byli s bratrem podobní. Do těch očí zelených jako tátovy olivy bych se rozhodně dokázal zamilovat.

Na obloze se objevily červánky. Měl bych vyrazit. Táta byl nadšený, že mám rande. Samozřejmě. Doufal, že se tím něco změní. A možná ano, i když jen navenek. Ta holka už z principu nemůže být zrovna můj šálek kávy, ale měla by být.

Opřel jsem se o kus dřeva, kterému se sotva dalo říkat zábradlí, lemující stezku vedoucí k pláži, a čekal. Byl jsem tu brzo. Nic pro moji nervozitu. Rande jsem neměl dva roky, od doby, kdy matka zjistila pravdu a odmítla se s ní smířit.

Ve večerních stínech se zjevila silueta a ty olivové oči mě do sebe okamžitě vtáhly, stejně jako laskavý, trochu nervózní úsměv.

„Promiň, že jsem ti řekl, že tě chce vidět sestra. Žádnou ani nemám. Bál jsem se, že nepřijdeš,“ promluvil ten kluk.

„Skvělý. To ses mohl nechat odmítnout už na tý pláži,“ odpověděl jsem.

„Spěchal jsem, takže…“ Zarazil se, když mu došel význam mých slov. „Takže nemáš zájem?“

Zavrtěl jsem hlavou a prostě odešel. Nemohl jsem kvůli té stejné chybě ztratit i druhého rodiče.