Double drabble, zadání: vévoda, břitva, hlas, sloup, telefon

Nesnášel jsem ten rádoby vznešený tón. Tu pečlivou volbu slov. Jako by se snažil znít jako vznešený král, ale připomínal mi spíš vévodu z nějakého zapadákova, který se snažil vyrovnat svým mnohem mocnějším sousedům. Připomínal mi, jak vždycky skrýval prázdnotu svých omluv za nabubřelým projevem.

Držel jsem telefon a poslouchal všechny ty lži. Všechny ty lži o tom, jak mě má rád, jak bude všechno úžasné, jak se těší. A já jsem tam stál a stál a moje tělo tuhlo, až se ze mě stal nehybný, klidný sloup.

„Přijedeš za mnou, synku?“ zeptal se ten hlas, jako tolikrát předtím, a jako tolikrát předtím mě ťal do srdce jako ta nejostřejší břitva.

„Jasně,“ slyšel jsem se odpovídat.

Pojedu za ním, samozřejmě. Je to můj otec. Pojedu tam, jako tolikrát předtím, a budu poslouchat ta prázdná slova o lásce. O lásce člověka, kterého jsem miluju a zároveň nenávidím. O lásce člověka, kterému jsem z dávno zakořeněného strachu nedokázal říct ne. O lásce člověka, který mi vzal všechno. Dětství, nevinnost, schopnost milovat. O lásce člověka, který mě zneužil a myslel si, že si na to nevzpomínám. A já jsem mu nikdy nedokázal říct, že ty momenty bolesti, agónie a zmatení už nikdy nezapomenu.