Triple drabble, tedy 300 slov, na zadání: liška, infarkt, řidič, člun, čaroděj.

„Říkám ti, ať povídáš."
„A já ti říkám, že tě nebudu otravovat, když nejsi ve svý kůži," odpověděl jsem svýmu kamarádovi.
„Chci se rozptýlit," zamumlal a uhnul pohledem.
„Fajn, tak se příprav na pořádnej infarkt, protože já jsem na ničem nejel, to si jako řidič nedovolím. Prostě, vez jsem bus do depa a najednou jsem viděl nějakou oranžovou šmouhu. Kdyby se nehýbala, tak bych ji přejel."
„Jo," kývl posmutněle.
„Vole, tohle nejde, sedíš tu jak kupka neštěstí."
Zase se nepřesvědčivě usmál. „Dobrý, povídej."
„Včera pršelo a pneumatiky strašně klouzaly. Zastavil jsem, protože se to nedalo. V tý chvíli by byl užitečnější člun. Zůstal jsem v autobuse. Hrozně se blýskalo."
„Jo, ta bouřka mě probudila," hlesl a upíral pohled na stůl, jako by byl nevím jak zajímavý.
„Přísahám, že jsem vůbec neotevřel, ale najednou tam seděla liška." Konečně zvedl hlavu. Překvapilo mě, že nevypadá pochybovačně. „V buse, no chápeš? Chtěl jsem se jí zbavit, protože mě napadlo, že má asi vzteklinu, když se nebojí, ale ona najednou začala... No... Svítit. Já nevím, možná jsem usnul." Mluvil jsem teď hrozně rychle. „Protože jak zasvítila, tak ten déšť přestal. A pak tam najednou zase nebyla."
Hleděl na mě a vypadal, že chce něco říct.
„Seš magor?" napověděl jsem mu.
„Ne," odvětil nakonec. „Nebyl to sen."
„Co..."
Naklonil se ke mně a popadl mě za předloktí. „To já jsem ji za tebou vyslal. Viděl jsem v budoucnosti, že nabouráš, a ta liška přivolala déšť a..."
„Moment. Budoucnost, kouzelná liška... To seš nějakej čaroděj?" Myslel jsem, že si ze mě utahuje, ale on přikývl. Úplně vážně. Necukl koutky úst, nic. Opatrně jsem vyprostil svoji ruku. „Ale..."
„Nebudu naštvanej, když práskneš dveřma." Měl jsem to udělat. Byl jsem zmatenej a vyděšenej. Jenže jsem taky věděl, že to udělal, že prozradil svoje tajemství, aby mi zachránil život.