Triple drabble, na slova: ohniště, plášť, klaun, bublinky a fáze. Za zákeřné zadání moc děkuji Issiriana.

Ve vodě, která se vařila v hrnci nad ohništěm, už se začaly tvořit malé bublinky, ale já jsem dokázal jen konsternovaně zírat na dívku vedle sebe.

Nechodila zmalovaná jako klaun, jak se pokoušely získat pozornost jiné dívky, nekupovala značkové oblečení. Vlastně pořád nosila ten červený plášť, do kterého byla zahalená i teď. Přesně tak, plášť, jinak se to ani nazvat nedalo. Dokonce měl i kapuci, kterou si vždycky stáhla hluboko do tváře. Doteď jsem znal jen její černé vlasy, ten plášť, černé úzké kalhoty a vysoké boty. A tím byla výjimečná.

„Tak jo, proč jsi mě sem pozvala?" odhodlal jsem se zeptat.

Podívala se na mě a sundala si kapucí. Zalapal jsem po dechu. Čekal jsem, že bude mít zjizvenou tvář, ale byla krásná. Už jsem na ni zíral tak dlouho, že nebylo k ničemu odtrhávat zrak. Přejel jsem pohledem tu bílou kůží, plné rty, a zakotvil u jasně zelených očí.

„Těžko se to vysvětluje," promluvila melodickým hlasem. „Ale nejsem z tohoto světa."

„Utahuješ si ze mě," ušklíbl jsem se.

„Myslíš?" ušklíbla se ona a natáhla ruku. Z jasného nebe se zčistajasna spustil blesk. Pak dala ruku v pěst a blesk se těsně nad zemí rozplynul.

„Ou... co jsi zač?" vypravil jsem ze sebe a bojoval s tím, abych neutekl.

„Tato fáze přiznání zatím počká," zašeptala a natáhla ke mně ruku.

„Dobře... asi... a co chceš ode mě?"

„Poslyš, líbím se ti, viď?"

„Počkej, mluvíme spolu pár minut," uhnul jsem pohledem.

„Polib mě," zašeptala.

Konečně mi to došlo. Ona se zbláznila. „Polibek z pravé lásky neexistuje, a i kdyby..."

„Ne," odvětila. „Potřebuji polibek člověka, abych se stala také člověkem."

„Tak fajn. Když myslíš," pokrčil jsem rameny a nepřemýšlel nad tím, prostě jsem to udělal.

„To by bylo," usmála se. „Právě jsi osvobodil démonku. Ale neměj strach, už nikomu nikdy neublížím."