S kamennou tváří došla ke schodům do podkroví. Předstírala, že rozzuřená slova a křik po ní jen sklouzávají, přestože pod tou tenkou maskou se pomalu hroutila. Hádali se a jako vždy si jí nikdo nevšímal. Nikoho nezajímala. Nikdo na ni nebral ohled. Tedy, téměř nikdo, i když těžko říct, zda se její vlastní slza počítala jako plnohodnotný tvor.

„A co ty?” zaznělo náhle do navzájem se přerušujících hlasů, které hlasitě opakovaly stále to stejné. Nevšímala si nevýrazné otázky, beztak ji bratr určil někomu jinému. Přestože on s dědou se vždy zajímali nejvíc, jakmile došlo na politiku, vytrácela se a ani oni se ve víru hádky jejím směrem neobraceli. Položila nohu na první úzký schod na půdu, kterou sdílela se svými sourozenci, ale zastavila ji ruka na paži. Překvapeně se otočila.

„Co si myslíš?” zeptal se bratr znovu, ve tváři vepsaný opravdový zájem i vztek s touhou po spojenci.

„Mě to nezajímá,” odpověděla tiše, takže ji musel sotva slyšet. Přesto ještě víc svraštil obočí.

„Mělo by,” namítl nespokojeně. „Rada si začíná dělat co ch-”

„Mě to nezajímá,” zopakovala důrazněji, vytrhla se mu a vyběhla po schodech. Cítila, že se její kamenná maska trhá pod náporem pozornosti. Sotva za sebou bouchla dveřmi, které ztišily bratrovy kroky i volání, opřela se o ně a sklouzla do sedu na zem, aby je zatarasila vlastní vahou. Máloco v tomhle domě mělo fungující klíč a zámek a nepochybovala, že její starší sourozenec vyvine nemalé úsilí, aby se k ní dostal.

„Sestřičko?” ozvalo se váhavě za dveřmi. Vzápětí zaznělo opatrné zaklepání. „Sestři, prosím. Já jen chtěl vě-”

„Jdi pryč!” přerušila ho ostře. Cítila, že se jí stahuje hrdlo a v očích hřeje a tlačí pláč. Nepotřebovala, aby to viděl. Ne on. Možná chtěla utěšit, ale ne od velkého bráchy, který jí šel v dětství příkladem.

„Proč ho odháníš?” zaševelilo jí u ucha. Jen rozezleně zavrtěla hlavou a poslouchala, jestli se bratr rozhodne respektovat její volbu. Jenže žádné vzdalující se kroky se neozvaly, jen nesmělé přešlápnutí.

„Podívej, já v-” začal nakonec do napjaté atmosféry.

„Nech mě,” odsekla znovu a tak tak že se jí nezlomil hlas potlačovanými vzlyky. Nemohl. Ne teď. Opět zavládl jen šum venkovního deště, který se mezitím spustil nanovo, a tlumený křik zdola.

„Dobře,” vydechl nakonec tak tiše, že ho téměř neslyšela. „Hlavně... řekni, kdyby něco.” Slyšela jeho kroky na vrzající podlaze, dokud je neutlo cvaknutí zámku. Jak to vypadalo, nálada na hádku ho opustila. V dlouhém výdechu vypustila zadržovaný vzduch.

„Ublížilas mu,” vyčetla jí slza.

„Já ublížila jemu?” uchechtla se beze stopy veselí. „A jak?”

„Má strach,” odpověděla bytost z jejího ramene. „Teď nejspíš přemýšlí, co udělal špatně. Zajímá tě to?”

„Co udělal špatně?” zakroutila nevěřícně hlavou a s povzdechem si ji opřela o dveře. „Copak nemá mozek?”

„Otázkou zůstává,” nedala se slza odbýt, „jestli tě to zajímá aspoň o trochu víc než rada.”

„Samozřejmě,” odpověděla s jistotou. „Můj bratr není politika.”

„Tak mu to dokaž,” zaznělo a slza se rozpustila. Jako vždy bez rozloučení. Zaklonila hlavu, aby viděla na kliku.

Dokaž mu to.