Těžko říct, co ji udivilo víc - setkání s bratrem u vývěsní tabule nebo nová vyhláška? Poslední dobou přibývala nařízení čím dál rychleji. A od chvíle, kdy se začala vyhýbat svému nejmilejšímu sourozenci, uplynulo téměř půl týdne, aniž mu dala možnost si promluvit. Vstávala dřív. Zavřela se v pokoji hned, jak přišla ze školy. Několikrát na ni zavolal, ale když nereagovala, pro tu chvíli se vzdal. Teď stáli vedle sebe a beze slova upírali pohledy na papír cukající sebou v podzimním větru.

„Ještě pořád tě to nezajímá?” hlesl bratr.

Překvapeně na něj pohlédla koutkem oka. Málokdy používal jízlivost. Vyhlášky rady už ho asi opravdu hodně trápily.

„To záleží,” odpověděla tiše.

„A na čem?” zamračil se. Mluvili spolu, aniž si dívali do očí. „Je nesmysl je nechat vyhrát. Za chvíli už bude pozdě.”

Jeho zvýšený hlas ji polekal. Trhla sebou a o krok ustoupila, jako by ji bodl. Nechtěla se s ním hádat. Právě proto si nevytvářela vlastní názor. Netoužila po ostré výměně slov, která by pro ni skončila akorát pocitem méněcennosti a vnitřní bolestí.

„Promiň,” povzdechl si, když si všiml její reakce. „Samozřejmě máš právo na neutralitu. Jen... mě rada vytáčí. Snaží se nás nenápadně zotročit. Dostat pod absolutní kontrolu. Zatím jemně, ale pak přijdou s výhrůžkami. Už jsme režim zažili. Nakonec padl, ale co teď? Když ho necháme znovu růst a přebírat kontrolu nad našimi životy?” Ztichl a vyčkávavě k ní otočil hlavu.

„Potřebuju si to promyslet,” prohlásila, sklopila pohled a rychlým krokem vyrazila pryč. Bratr měl pravdu. Pokud si režim zvolí sami, budou se ho zbavovat stejně obtížně jako tehdy. Jenže chtěla rada opravdu tohle? Nastolit totalitní vládu? Chtěla je všechny dostat pomocí teroru pod dokonalou kontrolu? Nebo to všechno pořád dělala pro dobro města? Jenže k čemu sloužila přesně stanovená večerka?

„Co ty na to?” nadhodila jen tak do vzduchu, jakmile se ocitla uprostřed polí.

„Já jsem tvoje slza,” ozvalo se jí u ucha. „Tvůj názor je mým.”

„Tohle není odpověď,” zamračila se. Tajnůstkářství malé bytosti jí občas začínalo lézt na nervy, dnes navíc lehce pošramocené novou vyhláškou a nenadálým setkáním s bratrem.

„Ne taková, jakou jsi chtěla slyšet,” opáčila klidně.

„Tak mi řekni tu, kterou chci slyšet,” odfrkla si podrážděně. Většinou slovíčkaření milovala, jenže teď... Teď měla hlavu přetíženou radou a bratrem.

„Ne.”

„Cože?” zastavila překvapeně uprostřed kroku. Byla zvyklá, že si slza dělá co chce, ale zatím nikdy nic přímo neodmítla.

„Donutíš mě?” ozvala se zvědavě bytost. Nezněla, jako by jí něco podobného dělalo starosti. Spíš jen chtěla znát odpověď. Zvláštní tvor.

„A proč bych to dělala?” zamumlala nabručeně a opět se rozešla, tentokrát pomaleji. Nelíbilo se jí, jakým směrem se rozhovor ubírá, ale nemohla nikoho do ničeho tlačit. Měla špatnou náladu, ale to neznamenalo, že sáhne po násilí. „Máš přece svobodu slova.”

„Já ano,” přikývla slza. „Ale co ty? Jsi stále svobodná?”

Další věcí, která ji dokázala vytočit, bylo to, co bytost právě udělala - zmizela. Ale co když měla pravdu? Nebrala jí všechna ta nařízení základní lidská práva a svobodu, na které měla oprávněný nárok?