Město pouze tušila, vzdálené, neskutečné a vpodstatě neviditelné. Bílá mlha, která padla na kraj brzy zrána a ještě se nerozplynula, tlumila i všechny jeho zvuky. Opět jim nerozuměla. Nemlčelo, slyšela ho, ale...

Pevněji se zachumlala do svého nepromokavého pláště a poslouchala, jak se velká kopyta měkce boří do vlhké země. Brzy se hlína změní v bláto, klouzavé a zrádné, a hory se uzavřou. Mrholení, které dnes přišlo spolu s mlhou, neustane dřív než za pár týdnů. Tak to bylo vždycky. Jakmile začalo opadávat listí, obloha se zatáhla a dny vyplnil šum deště, v jehož cloně vytvářely napůl holé stromy iluzi pařátů, vychrtlých postav a křivých mříží.

Tažná klisna si odfrkla, když jí noha podjela na mazlavějším úseku půdy, a zrychlila. Už nějakou chvíli stoupaly, nebylo divu, že se těšila na ten kousek rovné země, než začnou sestupovat. Z lesa se vynořily náhle, ale ani jednu to nepřekvapilo. Na sychravé podzimní počasí už si za ta léta zvykly tak, že zdejší cesty znaly téměř nazpaměť.

Přitáhla otěže, aby hnědou klisnu zastavila. Zatímco vlasy bezpečně schovala pod baret, koňská srst se slepila vlhkostí a drobnými kapkami deště, zdálo se však, že to zvířeti nevadí. Když mu povolila otěže, sklonilo hlavu k tuhé trávě. Ona sama upřela zrak směrem, kterým tak tak rozeznávala město. Poslouchala tiché škubání a žvýkání, šum vody, vrzání větví a sedla, svůj dech i vzdálený, stále nečitelný hukot.

„Kdo jsem, abych soudila?” zašeptala. Tušený stín domů a továrenských věží v ní téměř ihned vyvolal myšlenku na radu, její kroky a rozhodnutí. „Nesou na ramenou chod a provoz celého města. Kdo jsem, abych je opravovala?”

„To už jsi říkala,” zaznělo z přední rozsochy. Pohlédla dolů a neubránila se povytažení koutku úst. „Jsi, kdo jsi.”

„Vrátila ses,” utrousila a nastavila dlaň. Neforemná bytost se do ní přelila a nechala se vyzvednout nahoru až k rameni, na které s tichým šploucháním sklouzla. „Nerozpustí tě déšť?”

„Já se vrátím vždy,” odpověděla po chvilce. „Pláče se nikdy nezbavíš. Vždy bude něco, co si zaslouží tvé slzy.”

Nezareagovala. Jen si povzdechla. Měla pocit, že zrovna teď má důvodů pro pláč tisíce. Opatrně zavrtěla hlavou, tak aby tvora neshodila, a odtrhla pohled od míst, kde za mlhou stálo město. Zvedla hlavu klisně, jejíž boky vzápětí s mlasknutím stiskla lýtky, kůň se neochotně odtrhl od tuhé trávy a vykročil k cestě svažující se na druhé straně mýtinky prostírající se u srázu. Nedivila se mu. Jakmile se vrátí zpátky domů, nedostane příležitost se dostat tak daleko ven bez nutnosti těžké práce na svazích hor. Jen tyhle drobné vyjížďky poskytovaly útěchu, odpočinek a uklidnění jim oběma.

„Už jsi zjistila, proč pláčeš?” ozval se do vlhkého ticha ještě vlhčí hlas.

„Protože se mi nelíbí, co rada dělá,” odpověděla tiše, jako by ji i stromy mohly poslouchat a předat její slova nejvýznamnějším lidem města. „Ale nemám právo je soudit. Snaží se o to nejlepší.”

„Jsi si jistá?” zabublala slza. „Ne vždy jsou lidé takoví, jací se tváří.”

Ani se nepokoušela odpovídat. Poznala ono tiché zašumění drobného vodopádku, s nímž bytost zmizela.