Tik. Tak. Tik. Tak.

Starý tmavohnědý budík, dědova památka na časy před magickou katastrofou, vydával pravidelný klapot ubíhajících ručiček. V hlavě se jí okamžitě vynořilo slzino varování: „Hodiny odbíjí.” Přístroj stál na stolku před šedým gaučem, netečný ke všem, kteří na něj v tichu zírali.

Tik. Tak. Tik. Tak.

V obýváku se shromáždila snad celá rodina. Otec, matka, sestra, strýc... Všichni ztuhle, jakoby otupěle, bez pohybu seděli buď na pohovce nebo židlích z kuchyně. Chyběl jen bratr, který nejspíš ještě zůstal ve městě. A děda. Jakmile vrazila do dveří, zastavila a kovová klika hlasitě bouchla o stěnu. Matka zvedla oči, ve kterých se zaleskly slzy.

Tik. Tak.

„Je pryč,” zašeptala a i když ji budík téměř přehlušil, ona jí rozuměla až příliš dobře.

Tik. Tak.

Otec, který seděl hned vedle, si matku přitáhl do objetí. Jako by její příchod spustil svět zamrzlý v čase od chvíle, u které nebyla, aby jí mohla zabránit. Zatímco ostatní mrkali, zbavovali se otupělosti, ona stála jako solný sloup ve dveřích, neschopná slova. Hlas budíku sílil, měnil se v hluboký zvuk kyvadlovek až nakonec přešel do odbíjení věžních hodin a zvonu.

Tik, tak. TIK, TAK. BIM, BAM.

Nestihla dědu ani varovat. Vypátrali ho dřív, než se vrátila, aby mu pomohla. Co by udělali, kdyby zjistili, že jeho magie přešla částečně na ni? Co když budou dělat nějaké testy a odhalí ji? Ale copak teď šlo o ní? Odvedli dědu! Odvedli ho kdovíkam, bez možnosti se bránit nařčení, i když pravdivému. Odvedli ho, aniž by dali možnost se rozloučit. Ale byla by toho vůbec schopná? Nestrčila by hlavu do písku?

BIM. BAM.

„Sestři?” zaslechla jaksi vzdáleně, přes věžní hodiny, bratrův hlas od prahu venkovních dveří. Nezareagovala. On nemohl pomoct. Ať se snažil, jak chtěl, nedokázal zvrátit volby a zastavit radu. Kdyby se k němu přidala dřív, kdyby se slza objevila dřív...

TIK. TAK.

„Jenže co by to změnilo?” zašeptala nepřítomně. Budík se ztišil, když konečně našla něco, k čemu upnout naději. Slyšela, jak se bratr protáhl kolem ní do místnosti, ale nezajímalo ji to. Teď věděla jen o jedné bytosti, která měla aspoň šanci pomoct, a zoufale se ji snažila přivolat. Nejen otázkou pronesenou do prázdna, ale vnitřním voláním. Jestliže byla její slzou, muselo nějaké spojení jejich podstat existovat. Musela vědět, kdy se objevit právě včas, aby spolu mohly samy mluvit.

TIK. TAK.

„Sestři?” zopakoval bratr váhavě a zmateně nakrčil čelo, když našel svou rodinu pohromadě a tichou. Nebo tak aspoň připadala jí. Viděla, jak otáčí hlavu, jak hledá poslední dílek a nenachází ho a jak nakonec klesá pohledem k budíku, než ho prudce zvedá právě k ní.

Tik. Tak.

„Nic, viď?” pokračovala ve zdánlivé samomluvě a nevšímajíc si svého okolí, zvyšovala pomalu hlas. „I kdybych nebyla zaslepená, nic by se nezměnilo. Mám pravdu? I kdybych tu šarádu prohlédla dřív, dědu by stejně odvedli. Je to tak?” Ucítila v hlavě lehké zavlnění. Slza se mihla na budíku, než se rozprskla a pomyslné spojení, které právě našla, se přetrhlo. Místností doznívala její poslední slova.

„Došel ti čas.”