Skousla si spodní ret. Ruka zvednutá ve volně sevřené pěsti se třásla. Odtáhla ji, aby náhodou neuhodila o dveře těsně před sebou. Možná to bylo zbytečné, ale... Její oči, stále načervenalé od tichého pláče, by ji okamžitě prozradily. Dokud sama nezaklepe, nechtěla riskovat. A ona váhala. Slza říkala, že se bratr bojí. Že její uzavřenost vnímá jako vlastní vinu. Ale co ona o tom mohla vědět? Co mohla vědět o tom, jak se oba cítí? Jeho ani nikdy neviděla a ona... Znaly se sotva týden. Měla by poslouchat tvora stvořeného zrnkem kdysi roztříštěné magie? Měla by naslouchat někomu, kdo existuje jen šest a půl dne?

Zajímala ji politika? Ne. Možná trochu. Přece jen na tom záviselo město. Zajímal ji bratr? Rozhodně. Byl součástí její rodiny, přestože ta se rozpadala. Byl součástí jejího sedmnáct let dlouhého života. Tvořil jeden z jeho základních pilířů. Choval se jako ukázkový starší bratr. Hádali se? Samozřejmě. O všem možném, od maličkostí po tehdy důležité věci. Ale přes všechny urážky, ostrá slova a obvinění, která na sebe kdy navzájem štěkali, se nakonec znovu usmířili. Kdo se o ni staral, když byla nemocná a mamka v práci? Kdo si promluvil s klukem, který zlomil hřbet a zohýbal stránky její knížce tak, že se k ní od té doby téměř nepřibližoval? Kdo se porval s bratrancem, když ji neoprávněně obvinil z krádeže pytlíku bonbónů? Odpověď byla jediná. Nemuselo jít o velké a vážné věci, ale jakmile si na ni někdo dovolil byť jen špatně pohlédnout, bratr už si vyhrnoval rukávy. Od dětství se zklidnil a přestal řešit problémy pěstmi, ale ochranářský sourozenecký instinkt, který velel, že jakmile se s ní někdo kromě něj hádá, koleduje si o nepříjemnosti, přetrval.

Stáhla ruku a otočila se. Ne. Nemohla mu tohle udělat. Nemohla přijít se slovy útěchy, protože žádná neměla. Lhala mu, když tvrdila, že ji rada vůbec nezajímá. Lhala i sama sobě. Ale nechtěla se do toho míchat. Už tak na ní hádky zanechávaly dost stop, aniž by se zapojovala. S tichým vrzáním opět přešla ke svému pokoji a otevřela dveře.

„Sestři?" ozval se tichý hlas. Ztuhla napůl kroku přes práh. Stísněně polkla. Nejspíš slyšel dřevěnou podlahu a otevřel, aby se podíval, kdo to je.

„Prosím," zamumlala tiše. Ani nevěděla proč ani o co, ale zkrátka z ní to nesmyslné slovo vylétlo.

„Sestři," promluvil znovu, tentokrát jemným tónem. Čekala, že se ji bude snažit obejmout, ale nepohnul se. Skloněnou hlavou ho nemohla vidět, neozvalo se však žádné vrzání.

„Jen..." odmlčela se a znovu polkla. „Ty za to nemůžeš." Vstoupila do pokoje a zavřela za sebou. Povzdechla si.

„Proč?"

„To nepochopíš," namítla tiše.

„Myslíš?" zapochyboval slza z jejího ramene. „Budu hádat. Bojíš se. Nemáš dost odvahy za ním jít. Nemáš dost odvahy projevit svůj názor. Řekni mi, k čemu ti pak tvoje odvaha je?"

„A co když nemám odvahu vůbec?" zeptala se a klesla do sedu na postel.

„Myslíš?" zopakovala bytost.

„Já to vím," opravila ji. Ticho se protahovalo, déšť klepal na okno.

„A?" nadhodila slza. „Co s tím chceš dělat?"