Zastavila před dveřmi domu. Slza se vypařila, jakmile předtím vykročila. Ani ji nezajímalo, kde teď je. Nepovažovala to za důležité. Teď záleželo jen na jednom - sebrat odvahu vejít a jednou provždy skoncovat se strachem z hádek. Jenže... Vzpomínala si, jak před týdnem poprvé zůstala u křiku a obviňování, místo aby se zavřela v pokoji. Jak trpěla, ale dokázala poslouchat. Jak si říkala nikdy víc.

Copak může člověk něco dělat se svojí odvahou? Když ji jednou nemá, nezíská ji. Když jednou nezaklepe, podruhé se nepřinutí. Když jednou zůstane zticha, znovu nepromluví. Ale možná by měla. V ruce křečovitě svírala další vyhlášku. Jakmile si ji přečetla, vztekle ji servala ze sloupu, jako by si tím mohla ulevit. Teď už neváhala. Rada nedělala nic pro dobro města ani pro jeho obyvatele. V čem jim mohlo pomoct zvýšení daní?

Odhodlaně nacpala papír do kapsy a rázným krokem zamířila k domovu. Tentokrát se do hádek zapojí. Přetrpí je.

V obýváku prošla kolem bratra, který ji s povzdechem nechal jít. Došla do kuchyně a uvařila si čaj. Potřebovala něco dělat, nějak se zaměstnat. Pak se vrátila, sedla si na gauč a snažila se neplakat. Poslouchat názory, které dělily její rodinu. Chápala argumenty obou stran, ale kdyby se měla rozhodnout, přidala by se k bratrovi a dědovi.

Sourozenec nejdřív reagoval značně překvapeně, když pera v pohovce zavrzala pod její vahou, pak se potměšile usmál. Neoplatila mu to, soustředila se hlavně na udržení kamenné masky. Přesto šlo o... dalo by se říct i pokrok z její strany. Navzdory tomu, že měla chuť křičet i brečet, že se jí chtělo někam zahrabat, zůstala a poslouchala. I tak ale pochybovala, zda to dokáže znovu. Možná jednou. Tahle dávka přímé účasti jí vystačí alespoň na týden, ne-li na měsíc. Jinak se její kamenná maska zhroutí a odhalí její popraskanou duši. Tak jen seděla a čekala.

„Gratuluju, sestřičko,” ušklíbl se poté bratr a i když před ním vzápětí zabouchla dveře pokoje, vypadal spokojeně.

„Nad čím přemýšlíš?” objevila se znovu slza s tichým zašuměním.

„Nad tím, cos tehdy řekla o odvaze,” odpověděla tiše.

„A k čemu jsi došla?”

„Že nemám dost kuráže bojovat za ostatní, že je můžu jen varovat. Ale v ohrožení bych strčila hlavu do písku.” Styděla se za to. Vždyť hrdinové knih bývají tak obětaví. Tak proč nemohla ona?

„A máš odvahu postavit se sama za sebe?” opáčila slza. „Protože to na ní závisí, jestli přežiješ a budeš tak mít možnost pomoct ostatním. Tahle odvaha je ze všech nejdůležitější. Bez ní...”

„Chápu,” přikývla. Skutečně věděla, jak to myslí, i když s tím nesouhlasila. Co morálka? Co knižní hrdinové? Jenže se zdálo, že slovo morálka radě nic neříká. A knižní hrdinové neexistovali. Byla jen ona, její pud sebezáchovy a magická bytost, kterou právě prohlásili za zločince.

Vtrhla do domu jako podzimní bouře. Bundu shodila spolu s batohem na zem hned za dveře, skopla boty a vletěla do obýváku, až za ní žlutooranžový kardigan zavlál, odhodlaná překřičet celou rodinu, jen aby si konečně uvědomili, co rada dělá. Jenže to nebylo třeba.