Když konečně dostali opilého Luciuse do postele a zůstali sami, Draco vyhrkl: „Nechápu to. Ať je otec jaký chce, tohle si nezasloužil.“ 

Harry přemýšlel. Neměl Luciuse rád, ale pravdou bylo, že mu ho bylo líto. Ne, že by mu to někdy řekl, na to měl svůj život docela rád. 

„Máš pravdu,“ připustil nakonec, „ale pořád má nás, abysme mu pomohli to zvládnout.“ 

Když uviděl Dracův překvapený pohled, věděl, že se rozhodl dobře. 

„Nemáš lektvar na kocovinu? Myslím, že ho bude potřebovat,“ uchechtl se a sledoval, jak Draco vytahuje lahvičku se zářivě zelenou tekutinou. „To je ale barvička,“ otřásl se znechuceně.