• S O F I A •

Los Angeles je moc hezké město, sama jsem ho viděla několikrát na obrázku či v televizi a vždy doufala v mé setkání s tímto známým městem.

A teď jsem tady. S úsměvem na tváři, které vykouzlilo dnešní slunečné počasí.

Ovšem na čerstvém vzduchu jsem zatím byla jen v Las Vegas před několika hodinami.

Jakmile jsme totiž přistáli na místním letišti, sešli jsme opět do zavazadlového prostoru a nastoupili do našich aut.

Ty nás potom vezli někam dále a já už začínala být nevrlá.

Asi po deseti minutách přemýšlení o Las Vegas mi došlo, že jsem tam nechala Kristin. Mou nejlepší kamarádku a největší oporu v těch těžkých časech, které jsem s ní prožila.

Okamžitě se do mě dal smutek. Nejspíše už jí nikdy neuvidím. A tak, abych zahnala slzy, jsem se opřela o okýnko a koukala ven na lidi, kteří si užívali dnešního krásného dne.

"Nebuď smutná, už tam budem." promluví po dlouhé době Christian a já zvednu hlavu.

V tu chvíli z hlavní silnice na výpadovce zabočil doleva a ihned se po obou stranách začali objevovat obrovské vily.

"Vítej na Mulholland Drive, u které stojí nejexkluzivnější a nejdražší domy na světě s výjimečnými výhledy na centrum Los Angeles. Snad se ti tu bude líbit." prohlásí hrdě zatímco pozoruji krajnici, po které se každou chvíli objevují obrovské brány, za kterými se jistě nachází ještě větší domy.

"Náš dům se nachází na konci bohatších ulic. Nemáme žádné sousedy, kromě hasičského sboru pod námi." mluví dále, zatímco projíždíme rovně přes křižovatku.

Dalších pár metrů jedeme rovně a poté Christian otočí volantem doleva, na vedlejší ulici. U krajnice po jedné straně stojí auta různých dražších značek.

Tentokrát už jede pomalu, což mi napovídá, že tu brzy budeme.

Má intuice se ihned potvrdí, jakmile se před námi objeví automacky otevírající se brána.

Vyjeli jsme lehký kopec po příjezdové cestě, která se táhla po obvodu pozemku u domu. Christien zastavil až úplně nahoře před hlavními dveřmi, kde se nacházely nejspíše i garáže. Zůstala jsem sedět jako přivařená. Tady, že mám bydlet? Vždyť to není dům, ale hrad!

"Vystupovat!" zvolal pobaveně Christian a já se ihned odpoutala a vyšla ven.

"Jak se ti líbí? Bude to stačit?" začne a já myknu rameny.

"No víš, představovala jsem si ho větší." zašklebím se a on se zasměje.

"Myslel jsem si to. No nic, pojď dovnitř." mykne hlavou k domu a já přikývnu.

Ještě naposledy si prohlédnu tu moderní obludu, než vsoupím do jejího chřtánu.

Jakmile vstoupím, samým obdivem a bez špetky slušnosti otevřu pusu a vykulím oči.

Veškerý interiér totiž vypadá tak nevinně v kombinaci základních barev a moderního umění.

Čekala jsem více černé nebo naopak dost výrazné barvy, kontrastující s celkovým venkovním vzhledem, ale tohle?

Každý kus nábytku, každá dekorace měla své pravé místo, zkrátka vše bylo vyřešeno na míru.

Musím uznat, že se mi tu líbí. A není to jen kvůli tomu, že se tu všechno zdá tak vzdušné až skoro pohádkové. Vše to tu na mě působilo dojmem útulnosti.

"Po pravé straně pod schody je kuchyň. Na levé už vidíš obývák a naproti nám, ty prosklené dveře, vedou na terasu s bazénem a místem na grilování. Vzadu je potom moje pracovna a vstup do garáží." začne mě provádět domem a postupně ukazuje na jednotlivé místnosti či zavřené dveře.

Pouze přikývnu a následuji ho, zatímco se to snažím zapamatovat.

"Hned vedle kuchyně se nachází i vstup do suterénu, kde je posilovna, kino sál a potom herna." sdělí mi a já s vykulenýma očima přikývnu.

"Dobrá, nahoře je šest pokojů pro hosty a jeden můj. Každý z nich má svoji koupelnu a vedle je potom jedna velká s výřivkou a příslušenstvím. " dodá u schodů.

"Můj pokoj je vzadu, poznáš ho když otevřeš dveře a ten tvůj bude hned vedle toho mého. Budeš si ho moct předelat podle svého. Nom.. A to je asi vše. Mám ještě nějakou práci, takže kdyby něco, najdeš mě v kanclu." pronese ledabile a poukáže za nás, kde se nachází jeho pracovna.

"No a co tu mám dělat já?" nechápu, když se otočí k odchodu.

"Zabav se. Můžeš dělat cokoliv, jen nikam neodjížděj." pokrčí rameny a já si povzdechnu.

"Bezva." šeptnu si pro sebe a začnu vycházet schody.

Sleduji vše kolem sebe zatímco vyjdu do patra a procházím světlou chodbou s velkým oknem na jejím konci.

Můj pokoj je vzadu, poznáš ho když otevřeš dveře.. Ozve se mi v hlavě a já projdu dlouhou chodbou až k úplně posledním dveřím.

Chytnu kliku a dveře se odlepí od rámu. Postupně se přede mnou rozevře moderně rozvržená místnost s velkou postelí uprostřed.

Nechybí tu i pracovní stůl s příslušenstvím a pár základních věcí na posilování, vše samozřejmě v univerzální černé barvě.

Po celé jedné straně stěny bylo obrovské, zvenku zatmavené, okno s výhledem na dechberoucí zahradu u domu.

Těžce jsem vydechla a radši pokoj tiše opustila. Zamířila jsem k dalším dveřím, které byly po levé straně a vešla dovnitř.

Má brada poklesla dnes už podruhé při zjištění dechberoucího vzhledu mého pokoje. Vzhledově byl stejně velký, jako můj bývalý byt a já se nestačila divit.

Poloha a dokonce i styl nábytku byl stejný jako v Christianově pokoji, ovšem s tím rozdílem, že všechen nábytek byl jednoduše více do ženského stylu a světlejších barev a to v kombinaci bílé a béžové. Sem tam i nějaké té teplé starorůžové.

Stejně jako v předchozím pokoji i tady nemohlo chybět obrovské okno přes celou jednu stěnu s výhledem do zahrady.

Vydechla jsem úžasem a nemohla se z toho vzpamatovat. Najednou jsem pocítila tlak na zádech, později jsem zjistila, že je to něčí ruka a v rychlosti ze strachu se otočila na dotyčnou osobu.

"Vždy chodíš jako duch?" poznamenám vyčítavě při snaze rozdýchat mé leknutí.

"Líbí se ti tu?" zeptá se ignorujíc mou poznámku.

"Je to tu.." začnu a na chvíli se zapřemýšlím. Úžasné. Dokonalé. Neuvěřitelné. Útulné..  "Hezké." pousměji se a on přikývne s rukama v kapsách.

"To jsem rád." pronese si sám pro sebe.

"Fajn. Uhm.. Budu muset teď odjet si něco vyřídit. Nemůžu tě vzít s sebou, takže tu musíš zůstat. Nevím kdy se vrátím, nechávám ti tu ale pár svých lidí. Můžeš dělat cokoliv, jen nikam-." začne, ale já mu skočím do řeči.

"Jen nikam neodjížděj. Je mi to jasné. Co je vlastně náplň mé práce? Sedět v tomhle obrovském domě na zadku, zatímco budeš pryč?" vytáhnu obočí.

"Vadí ti, že tu zůstáváš beze mě? Mohu to zrušit a zůstat tu s tebou." pousměje se a můj rozkrok ihned odpoví, zatímco se na mé tělo lehce natlačí.

"N-ne, to je dobrý." vydechnu snažíc se neznít vzrušeně.

"Neboj se babe, zítra se mnou jdeš na první společenskou akci, takže bude dost práce." mrkne na mě nakonec a odtáhne se.

Lehce vydechnu i když mi v hlavě zní, aby zůstal. Tak moc moje tělo toužilo po jeho dotecích, že jsem se nestačila divit. Nikdy jsem taková nebyla.

"Buona giornata, Bella." pronese nakonec ve dveřích a já se zamračím.

"Nerozumím italsky!" zvolám za ním.

"Přeji ti hezký den, krásko!" zvolá na poslední chvíli na celý dům a já se pousměji.

Tam-tada-dáá!!
Nová kapitola je na světěě 😊
Snad se bude líbit ❤️
Nezapomeňte hodnotit ať už hvězdičkou tak i komentářem ❤️ aspoň tak vím, že vás to baví a že není zbytečné pokračovat 😊