• S O F I A •

''Kde jsi byla takovou dobu? Máš půl hodiny zpoždění!'' vyjekne na mě Bill, jakmile přiběhnu na bar celá udýchaná.

''Moc se omlouvám, potřebovala jsem si něco zařídit a nějak jsem ztratila pojem o čase.'' omluvím se ihned a ovážu si kolem pasu číšnickou zástěru, která mi sahá sotva do půlky stehen.

''Ať už se to příště neopakuje. Dnes tu bude narváno.'' pronese ke mě tvrdým hlasem a já poslušně přikývnu zandavajíc si do zástěry svůj zápisník a pár tužek.

''Jako by tu nebylo narváno každý den..'' zamumlu si pro sebe a zaměstnám se utíráním sklenic, zatímco si prohlížím hosty.

Hodinu a půl se dveře nezavřou. Každou chvílí přicházeli další a další hosté a já z toho byla na prášky. VIP hostů bylo víc než dost, avšak jakmile jsem zamířila k boxu, kam si pokaždé sedával Christian, nebyl tam.

Zmateně jsem hleděla na bruneta, který si mě prohlížel od paty až po bradu a bůh ví, na co myslel.

Po několika hodinách mé šichty jsem naštěstí měla tak nějak hotovo. Všichni byli spokojení a na baru byl jakýsi ''klid'' a tak jsem se pustila opět k mé velmi oblíbené činnosti - leštění sklenic.

Při této práci jsem si vždycky duševně odpočinula, protože zatímco jsem pracovala rukama, přemýšlela jsem o různých věcech a rovnala si myšlenky, které v tento den byly dost pomotané..

''Mhmm.. To je tak dobré..'' zabručím, když okusím první sousto krevet s speciálním sosem.

Christian se jen zašklebí a spokojeně pokračuje ve svém jídle, zatímco si mě prohlíží zvláštním pohledem.

''Už znáš odpověď na mou nabídku?'' začne zničehonic a tím zkazí poklidný oběd.

Do rukou si vezmu jemný ubrousek a utřu si do něj mastnou pusu od krevet, poté ubrousek odložím. S odpovědí si dávám na čas hned ze dvou důvodů, ten první je jasný - nevěděla jsem co bych měla vůbec říct - a ten druhý.. Bavilo mě ho pozorovat, jak byl na rozdíl od ostatních mužů klidný i v takovéto situaci, jako bylo čekání.

''Ehm.. Vlastně, jsem se vás chtěla zeptat, jak můžu s něčím souhlasit, když ani nevím, co je to přesně za nabídku a co to obnáší.'' pronesu nakonec.

Jakmile to všechno dořeknu, na jeho tváři se objeví opět úsměv. Není to výsměch ani pobavení, který ovládl jeho ústa, spíše hrdost, která září i v jeho očích i přes to, že se to snaží zakrýt.

''Zajímavé, jak jsi vychytralá. Je vidět, že používáš mozek, na rozdíl od ostatních žen které znám..'' řekne klidně a vezme si do rukou ubrousek, kterým si utře pusu.

Mlčím, i když mě na jazyku šimrá štípavá poznámka. Chci se přeci jen něco dozvědět, takhle bych z něj nic nedostala.

''Potřeboval bych společnici.'' odpoví mi nakonec a tím mě zcela nečekaně zaskočí. Čekala jsem cokoliv, ale tohle?

''Společnici?'' vydechnu si spíše pro sebe. Přikývne.

V hlavě se mi vytvoří ihned miliony otázek, které bezpochyby zaženu. Na ty bude čas jistě později..

''A co to obnáší?'' zajímám se dále, což ho překvapí. Nejspíše počítal s jinou odpovědí či otázkou..

''Přestěhujete se do mého domu, budete se mnou cestovat a vše mít zadarmo, dostanete část mé ochranky a samozřejmě budete dostávat i plat. Poplatím všechny vaše dluhy za jisté laskavosti a-.'' začal, ale bohužel nestihl svou větu dokončit, protože jsem mu skočila do řeči.

''Počkat.. Jisté laskavosti?'' nechápala jsem. Moc dobře věděl na co myslím a touto otázkou narážím. Právě proto se mu roztáhly rty do samovolného úsměvu, jakmile si sexisticky oblízl spodní ret.

''Ano, za jisté laskavosti.'' zopakoval to samé až mu zajiskřilo v očích.

''Co je to za laskavosti?'' naléhala jsem dále.

''Jde o to, že..'' ---

''Pozor!!'' zakřičí někdo z mé blízkosti a já se v rychlosti stále ještě v transu sehnu.

Okamžitě zaslechnu řinčivý zvuk rozbíjeného skla, které se roztříštilo o skříň za mnou. Byla to sklenice, která proletěla těsně kolem mé hlavy, díky bohu zasáhla jen dřevěnou skříň. Několikrát zamrkám, abych se probudila ze svého zamyšlení a opět se postavím.

''Najděte tu holku!'' zařve nějaký muž vzhledově cizí národnosti na své muže a ukáže k VIP boxům, ke kterým se ihned banda chlapů vydá.

S vykulenýma očima pozoruji veškerý chaos, který ve vteřině ovládl celý klub. Marně se snažím přijít na důsledek a když zahlédnu pár mužů v černém, jak vychází z VIP boxů s pistolemi v rukou, mám jasno.

Pod barem v klidu zmáčknu skryté tlačítko, které zavolá polici a o kterém ví jenom utajeně zaměstnanci. Toto tlačítko se můžeme stisknout jen v opravdové nouzi, která teď dle mého posouzení opravdu byla. Opatrně ho poté schovám, aby se na něj nepřišlo.

Co nejopatrněji vezmu do rukou kasírky a pokladnu vypojím ze zásuvky, abych to všechno mohla schovat pod bar do utajeného sejfu, který ihned také zabezpečím a schovám.

Fajn.. Všechny mé pracovní podmínky za takovýchto okolností jsem splnila, teď už mi zbývá jediné.. Vzít nohy na ramena a zachránit svůj život, protože o ty tu teď nejspíše půjde nejvíce.

Pohybuji se opatrně a skoro nespatřitelně, vzhledem ale k tomu, že se klub postupně vylidňoval, byl to nadlidský úkol, aby si mě nikdo nevšiml.

Už jsem byla skoro u dveří, když k nim najednou někdo přiběhl a zabouchl je. Než jsem se stihla rozkoukat, ucítila jsem kolem svého pasu obmotané silné ruce nějakého muže v černém, který mi ihned zacpal pusu.

''Psst.. Jsem od Christiana, dostanu tě ven tak, aby se ti nic nestalo. Jen musíš být zticha a spolupracovat. Jasné?'' šeptne mi do ucha, zatímco vnímám jeho teplý dech na mém krku.

Nezmohu se na nic jiného, než jen na tiché přikývnutí. Stisk rukou kolem mého těla se uvolní a z pusy mi sklouzne jeho dlaň. Opatrně se k onu muži otočím čelem, spatřím však jen jeho záda a ruku, která mi naznačuje, ať jdu za ním.

Oba dva jsme skrčení a našlapujeme tak tiše, že sotva slyšíme své vlastní kroky. Uprostřed klubu se děje mě něco zcela cizího, nejspíše se asi jednalo o nějaké vyřizování účtů mě neznámých gangů a tak jen doufám, že si nikdo nevšimne dvou lidí, kteří mizí v postranním východu pro hosty.

Jsme už skoro venku, když omylem nohou bouchnu do kovové vázy, která ihned spadne na zem a udělá neskutečný bordel. Srdce mi na pár vteřin vynechá několik úderů. Teď je s námi konec.

Omluvně a zároveň vystrašeně pohlédnu na muže v černém přede mnou. Ten se okamžitě napřímí, jakmile zaslechne gangy mluvící o černých ''pasažéřích'' - aneb o nás - a o nějaké holce.

Než se jakkoliv vzpamatuji, muž v černém mě chytne za ruku a utíká se mnou co nejrychleji k východu, přičemž za sebou slyšíme hlučné hlasy, které si pro sebe nadávají a nejspíše dávají instrukce v cizím jazyce.

''Merda!'' Šeptne si pro sebe muž v černém zvláštním přízvukem, když kolem nás proletí kulka a já vyjeknu. Strachem si obejmu hlavu jednou rukou a pokračuji dále za ním.

Naštěstí jsme ihned vyběhli ven. Muž v černém pustil mou ruku a zabednil výchozí dveře kontejnerem na odpadky.

''To by je na chvíli mohlo zdržet..'' řekne si pro sebe tiše a zamíří za mnou.

''Musíme jít. Honem.'' pronese ke mě a já v rychlosti přikývnu. Opět mě chytí za ruku a běží se mnou daleko od klubu.

Slyším za námi cizí hlasy a zběsilý tlukot mého srdce, při každém výstřelu na naše osoby. Píchá mě v boku, i když jsem zvyklá na dlouhý běh.

Z toho všeho, co se tu událo jsem ráda, když společně s tím mužem nastoupím do nějakého černého auta a jsem odvezena bůh ví kam.

V tu chvíli mi to bylo jedno, protože kdyby mi chtěl ublížit, ublížil by mi hned na místě, ale on mě místo toho zachránil a proto jsem v něm cítila jistou důvěru.

Samou vyčerpaností jsem si lehla na zadní sedačky a ihned usnula.

''Dormi bene, Bella.'' Zaslechnu před tím, než upadnu do propasti spánku bez snů.

Sice nemám předepsané tři kapitoly, ale nemohla jsem si pomoct ❤️
Snad se líbilo, nezapomeňte hlasovat, komentovat a klidně i sdílet! 💕