• S O F I A •

"Drž se za mými zády, ať už se bude dít cokoliv. Jasné? Musím tě co nejopatrněji dostat do úkrytu." šeptne ke mě a já nechápu. Cože? Co se děje?

Než se ho na to stihnu zeptat, kolem nás proletí kulka následovaná ohlušující ranou. Bezmyšlenkovitě se sehnu a následuji Christiana do domu. Bylo neuvěřitelné štěstí, že proletěla jen kolem nás a ne jedním z nás, protože nás minula opravdu těsně. Christian ihned, co dorazíme k domu, zkusí nějaké vedlejší dveře, ovšem k našemu neštěstí jsou zamčené.

"Merda!" zanadává si pro sebe šeptem a já protočím očima. Kolikrát ještě řekne Merda? A co to vůbec znamená?

"Musíme to vzít jiným vchodem. Nemám klíče." oznámí mi nakonec tiše.

No to si snad dělá srandu. Pan dokonalý s plnou garáží drahých aut nevede klíče od svého vlastního domu. Však to je přece jen pro chudé.

"No bezva." šeptnu si pro sebe a opět lehce přikrčená ho následuji dále.

Jdeme, co nejtišeji to jde, podél zdí toho obrovského domu, zatímco Christian před sebou drží zbraň, kterou se jistě, a k mému očekávání, nebojí použít. Ignoruji fakt, že si jí vytáhl zpod opasku, kde jí jen tak někdo schovanou nemívá.

Nakonec dojdeme až k rohu baráku, kde se oba zastavíme. Christian mi rukou naznačí, ať tu počkám a já, i přes to, že se mi to moc nezamlouvá, přikývnu. V tuhle chvíli rozhodně nebylo vhodné diskutovat pokud jsem chtěla, abychom oba přežili.

Po chvíli jeho odchodu se za rohem ozve zvláštní zvuk, který znám jen z kriminálních filmů. Napadne mě jedna možnost a ihned se mi potvrdí, při pohledu na mrtvolu.

Jakmile si pro mě Christian došel, museli jsme projít dveřmi kolem mrtvoly cizího muže. Nebylo mu vidět do tváře přes pohozené vlasy, ovšem smrtící řezná rána na jeho krku byla naprosto zřetelná. Při obcházení jeho mrtvého těla jsem málem vykřikla. Proto jsem si také radši překryla ústa a následovala Christiana konečně do domu tentokrát otevřenými dveřmi.

V domě panoval nepořádek a hluk pocházející někde z patra a zadních místností v domě. Sem tam se ozvaly cizí hlasy a já se zuby nehty držela, abych při jakékoliv ráně nevykřikla.

Našlapovali jsme pomalu a hlavně tiše, aby na nás nikdo nepřišel. Při každém rohu či místnosti jsme zastavili, aby se Christian ujistil, že tam nikdo nestojí. Pokud stál, do vteřiny ležel mrtvý, schovaný někde za rohem.

V tom důsledku se Christianova bílá košile celá ušpinila, po pár minutách obcházení prvního patra domu, od krve. Od cizí krve těch, kteří tu neměli co dělat. Zajímalo by mě, kde byl Marcel s Peterem, když byl dům v obležení.

"Tak, jsme tady. Za těmihle dveřmi je úkryt. Přečkáš tam a já si pro tebe potom dojdu. Zevnitř nejde otevřít, takže stejně budeš muset čekat. Kdyby se něco stalo, do 24hodin se otevře sám." začne mluvit potichu, zatímco dorazíme k klasickým dveřím.

Stačilo, aby přiložil svou dlaň na jejich rám a na tom samém místě se rozsvítila destička s čísly.

7123, naťukal do tabulky a dveře se potichu otevřely.

"Nějaké dotazy?" šeptne v rychlosti.

"Prosím?" stihnu říct tiše.

"Smůla, uvidíme se potom." odpoví mi rychle, strčí mě do místnosti a chce zavřít.

"Ani náhodou. Nebudu se schovávat jako krysa. Jdu s tebou," rozhodnu pevně ve dveřích téměř okamžitě. Seberu mu zbraň a rozhodně se vydám ke schodům dřív, než mne v oné místnosti stihne uzavřít.

Nechápavě na mě hledí a není jediný. Ani já naprosto netuším, kde se to ve mě vzalo. Ignorovala jsem fakt, že s zbraní neumím zacházet a než mě Christian stačil zastavit, stála jsem už na chodbě v prvním patře.

Opatrně jsem našlapovala a držela se zdi. Tak, jak jsem to dělávala před pár minutami s Christianem, který šel mimochodem ihned za mnou. U rohu jsem zastavila a opatrně se porohlédla, jestli na chodbě nikdo nestojí.

Christian se mě držel a nakonec mě i předběhl. Šli jsme dále za hlukem a zatímco si Christian hleděl cesty před námi, zadek jsem hlídala já.

"Christiane!" vyjeknu, když se před námi objeví nějaký muž.

Zaslechnu ohlušující ránu přímo za mnou z místa, kde stál Christian a než se naději, jistý muž leží na zemi naprosto nehnutě.

"Uteč!" vyjekne na mě zničehonic když tělo dopadne bezvládně na zem.

Na nic nečekám a utíkám pryč od něj někam do domu. Absolutně netuším, kde se co nachází, ale zapluji do prvního pokoje s otevřenými dveřmi a jen doufám, že zde budu v bezpečí. Zavřu za sebou dveře a ve spěchu je stihnu i zamknout. Celá udýchaná a lehce šťastná z toho, že jsem se zachránila, se otočím čelem do místnosti a zjistím, že jsem si nevědomky pěkně zavařila.

"Mhm.. Tak tady jsi." ušklíbne se na mě nějaký oplzlý muž, jež mi byl určitým způsobem v obličeji známý.

Na nic nečekám a zbrkle se otočím. Než však stihnu cokoliv dalšího udělat, jsem chycena do silné náruče onoho muže. Násilím mi ihned vezme zbraň, která se ihned objeví u jednoho z mých spánků. Hrůza posedne celé mé tělo a já zakřičím.

Zaslechnu Christiana a po dlouhé době i někoho dalšího. Chytí se kliky, ale nijak jim to nepomůže. Nezbývá jim nic jiného, než zámek vystřelit pomocí pistole. Až tehdy se k nám dostali, ovšem to už jsme stáli na balkoně.

"Ještě krok a já střelím!" vyhrkne onen cizí muž a já s hrůzou pohlédnu na Christiana.

"Ne!" vyjekne ihned a ostatní ho ihned zastaví v pohybu když se ke měl hodlal rozejít.

"Že by legendární Christian Messiny měl konečně nějakou slabinu kromě té, která na něj čeká?" ušklíbne se muž. Mlčím, protože ničemu nerozumím a jsem až moc zaměstnaná myšlenkami na smrt, nežli se zabývat jeho slovy.

"To by už stačilo. Udělal jsi dost škody, nemyslíš?" pronese pro změnu tématu.

"No to si nemyslím. Myslím, že největší škodu pro tebe, právě teď držím." odpoví mu muž drze a já se mu snažím vymanit. Marně. Byl až moc silný a já ochromená hrůzou.

"Spolupracuj ty malá děvko, nebo to odneseš!" zavrčí mi ostře do ucha a já se rozbrečím.

"Takhle k ní nemluv!" houkne rozčíleně Christian. Posmrknu.

"Ale, ale.. A jak pak mám milostivé dámě jinak říkat? Však taky nic jiného není. Jen další tvá matrace na ukazování. No není tomu snad tak?"

"Co chceš Matteo," zahřmí Christian po jehož boku stojí zašpiněný Marcel s Peterem.

"Moc dobře to víš, Christiane," začne namyšleně.

"výhodný obchod pro mého šéfa a samozřejmě bezproblémový odchod. Jinak si beru tuto dámičku s sebou a zařídíme se jinak. Myslím, že tak jako tak bude mít šéf radost." zašklebí se.

"Dobře, já se mu ozvu." odpoví nervózně Christian, který ze mě nepouští oči.

"Ne. Chci to hned, jinak si jí beru s sebou a ty přijdeš o své muže," zabručí ten třicátník za mými zády a já se mu opět snažím vymanit z náruče.

"Tak dost!" vyjekne v momentě, když už mě skoro neudrží a vystřelí.

Vyjeknu, stejně jako Christian s ostatními, kteří se k nám ihned přiblíží.

Neslyším nic jiného, než mé silně bušící srdce. Zrychleně dýchám, zatímco zjišťuji, že já ani nikdo jiný není zraněný. Píská mi v uších kvůli ohlušující rané z pistole nedaleko mé hlavy.

Teplá hlaveň pistole se mi opět objeví přiložená na spánku a z oka mi unikne dalších pár slz.

"Prosím, nechte mě jít.." vydechnu vyčerpaně s slzami stékajícími z očí.

"Co prosím? Christiane, slyšel jsi ji? Zopakuješ to znovu?" ušklíbne se ten chlap, kterého jsem začínala mít plné zuby. Sotva jsem jeho slova zaslechla přes ten nepříjemný zvuk v uších, ovšem to akorát popudilo mou zuřivou část k nějakému činu.

"Řekla jsem, aby jste mě už nechal jít!" vyjeknu naštvaně. Najdu v sobě veškeré síly, abych ho udeřila a jeho stisk povolil.

Toho jsem ihned využila a vymanila se mu z náručí. V zápalu jsem rychle běžela k Christianovi i přes to, že jsem věděla jeden důležitý fakt.

Silný zvuk pistole se mi opět ozve v uších a zatímco mé ústa stačily vykřiknout Christianovo jméno, má noha se podlomí pod silnou bolestí a já spadnou na zem.

Po dlooooohé době opět zpátky ❤️ jak už někteří vědí z mé zdi, bylo kolem konce roku dost práce. Plus jsem se zapojila kvůli učiteli do jedné soutěže, takže mi přibyla další, ale to je vedlejší. Dnes jsem zde a přicházím s novou kapitolou!
Snad se líbila ✨ kdyby byly nějaké dotazy, ráda na ně zkusím odpovědět, pokud se v mých odpovědích nebude nalézat spoiler 🙈
Přeji pěkný zbytek dne a někdy opět napočtenou!
Vaše Sweeaty_ ❤️