• S O F I A •

"Chci domů. Zpátky do Los Angeles." pronesu rozhodnutě při dlouhé jinak tiché cestě zpět do toho paláce.

Hledím stále před sebe i když vím, že jsem si získala jeho pozornost. Cítím, jak si mou sedící postavu zmateně prohlíží a zároveň neví, co říct.

"Cože?" ozve se nakonec po pár vteřinách. V tu chvíli raději pohlédnu ven z okna, abych zahnala slzy, které se mi vehnaly do očí.

"Slyšel jsi dobře." povím tišeji stále hledíc ven.

V autě nastane opět hrobové ticho. Ani jeden z nás neví, co dál by měl říct. Když už se nadechuje k odpovědi, radši se slova chopím já. Ještě by mi moje rozhodnutí dovedl vymluvit.

"V životě mě nikdo takhle neponížil jako ty. Chci, aby sis všechny ty peníze, které jsi mi dal vzal zpátky." vydechnu rozhodně a stále mu pohled neopětuji. Neměla jsem na to pokud jsem chtěla, abych se nerozbrečela a aspoň v tuhle chvíli působila silně a sebevědomě.

"Sama víš, že už to nejde." začne pošklebovačně ve své odpovědi a já se v momentě zamračím.

"Tak chci vědět, kolik jsem tě stála, plus k tomu přičti dnešní odlet zpět do Las Vegas. Vše ti budu splácet po kouskách, až si najdu novou práci. Ještě dnes bych ráda seděla v letadle na cestě zpátky domů." pronesu odhodlaně.

"Nikam nepojedeš." ozve se tvrdě po chvíli. Zaznamenám, jak přidá na plynu, přičemž mě jakýsi tlak nažene hlouběji do sedačky. Nevzdávám se.

"To teda pojedu." odpovím mu bez rozmýšlení.

"Řekl jsem, že nikam nepojedeš!" zahřmí poměrně nahlas, že samým leknutím nadskočím.

Pohlédnu na něj se strachem v očích. Celý zuřil, přitom k tomu neměl sebemenší důvod. Od naštvanosti jeho obličej chytl červené zbarvení, zatímco jeho klouby zbělaly pod náporem síly jeho stisku.

"Nemáš důvod odjíždět." pronese nakonec už klidněji.

"No to tedy mám," hájím se a ihned pokračuji.

"nenechám se takhle urážet před cizími lidmi a ještě k tomu na veřejnosti. Je mi jasné, že mi to nejednou ještě připomeneš. Už od svých osmnácti let kdy-." začnu, pak mi dojde ale co chci říct a ihned se zastavím. Nečekám ale dlouho a znovu pokračuji.

"no to je jedno. Zkrátka se o sebe už dlouhou dobu starám sama. I bez tvé pomoci si dovedu poradit." dokončím svou větu a opět příponu svůj pohled přes sebe.

"A jak? Aby sis zase někde nasekala dluhy? Holka, nejsi u mě jen proto, že tě za to platím, ale i pro svou bezpečnost." pronese lhostejně s známou arogancí a povýšeností v hlase.

"Pro mou bezpečnost?" nechápu a usadím se tak, abych k němu byla opět čelem.

"Doteď mi nic nehrozilo, tak proč si myslíš, že by to mělo být jinak?" vyprsknu nechápavě, protože to jeho nebezpečí mi začínalo lést krkem.

"Jsi tak naivní.." vydechne při ušklíbnutí. Nezapomene na pokroucení hlavou, zatímco mi prozatím ani jednou nevěnoval pohled. Než stihnu cokoliv říct, vezme si opět slovo.

"Jestli si myslíš, že ti nic nehrozilo, jsi fakt vedle. Pamatuješ si na to, jak tě Marcel zachránil v tom klubu?" začne a já nechápu.

"To byl Marcel?" je první věc, která mě zajímá.

"Ano, byl, ale to je vedlejší. V ten den, ti lidé přišli pro tebe." řekne vážně a já nadzvednu jedno obočí.

"Proč by jako někdo chodil pro mě?" nechápu a sednu si opět normálně.

Chvíli přemýšlí. Neví, co mi má říct a to mě zaujme. Proč tak dlouho přemýšlí?

"Jsi hezká holka. Na světě je hned několik únosů každý den. A to jenom proto, že k tobě do klubu přijde bohatý maník a řekne, že za tebe utratí celé jmění." odpoví nakonec jednoduše.

Nějak mi ta odpověď nesedí, nemluvě o tom, proč by sakra unášeli mě? Fajn, přiznávám, nejsem zas tak ošklivá, ale prostě.. Jak mohl vědět, že chtěli mě? Raději nad tím nechci ani přemýšlet, nebo by má mysl vyplodila různé nemysli, kterými jsem se momentálně absolutně nechtěla zabývat. Raději to tedy nechám plavat a vyznit do prázdná, zatímco si spíše připomenu to, že toto téma nemění nic na tom, že jsem na něj stále naštvaná. To, co řekl, jen tak nezapomenu a jemu to asi v tomhle tichu najednou nějako zázračně došlo.

"Omlouvám se za to, co jsem řekl." ozve se najednou po dlouhé odmlce, když jsme se začínali blížit k domu.

Věnovala jsem mu pohled, abych se přesvědčila, jestli to myslí vážně. Hleděl na silnici, jakmile ale zaznamenal můj pohled, otočil se ke mě čelem s omluvným výrazem.

Neodpovídám. Mám mu snad říct, že je vše odpuštěno? Ne to neudělám, protože mé odpuštění si zkrátka musel zasloužit.

Vrátím svůj pohled k krajině za oknem a všimnu si, že už jsme tady. Tiše vyjdeme z auta, jakmile Christian zastaví před domem.

Zamračí se, ale nic neříká. Zadumaná ve svých myšlenkách ho tiše následuji, když v tom se odněkud, pravděpodobně z domu, ozve nějaký hluk. Christian se kolem sebe porozhlédne a zatne pěsti.

"Merda." šeptne si pro sebe.

Vykulím oči, když si odněkud vytáhne zbraň a schová mne za jeho záda.

"Drž se za mými zády, ať už se bude dít cokoliv. Jasné? Musím tě co nejopatrněji dostat do úkrytu."