• S O F I A •

Než se stihnu na něco dalšího zeptat a navést konverzaci, mé tělo je vyzdviženo do něčí náruče v takové rychlosti, že než jsem se rozkoukala, hladina průzračně čistého bazénu se za mnou a dotyčným uzavírala.

Jakmile vyplavu nad hladinu, zahlédnu usmívající se tvář Christiana. Protočím nad ním očima a jednoduše na něj cáknu.

Chce mi to oplatit, ale já už jsem opět pod vodou na cestě na druhou stranu bazénu.

Ovšem nepočítala jsem tím, že je tak moc předvídavý a stačí mě chytnou za nohu pro přitáhnutí zpět k němu.

Vyplavu hned vedle něj a ihned si všimnu, že Marcel je pryč. To mě ale najednou tolik nezajímalo jako naprosto uhelné oči propalující ty mé.

Položila jsem jednu dlaň na jeho horkou tvář, zatímco jsem si prohlížela každý její detail. Všimla jsem si každé kapičky i pihy na jeho obličeji. Každého úhlu a dokonce i škubnutí, když se mé nohy pod nátlakem jeho dlaně obmotaly podél jeho těla.

Lehce jsem se otřela o jeho chloubu a on lehce zaskučel. Od té doby mě nic jiného nezajímalo. Jen on a ta věc, která mi dělala tak dobře. Možná, že Kristin měla pravdu.

Než bych nad tím dokázala uvažovat, políbila jsem ho. Nejdřív jemně, ale jakmile mi polibek opětoval, ukázalo se ve mě hladové zvíře. Svou druhou ruku jsem mu položila za krk, za který jsem si ho přitahovala blíže. Jeho velké dlaně stále spočívaly na mých bocích.

"Christiane," vydechnu vzrušeně a s jasným chtíčem v hlase.

"Sofie.." odpoví mi tiše do rtů.
"tohle nejde." vydechne po chvíli a odtáhne se.

Polije mne stud jakmile poklidně sleduji, jak Christian odchází do domu, zatímco mě nechal nechápající stát uprostřed bazénu. Samotnou. Zamračím se a vyplavu. Takhle to tedy nejde. Jsem z něho zmatená a naštvaná.

Vyjdu ven a celá mokrá kráčím do domu. Je mi naprosto jedno, že tam našlapu, to on mě tam strčil bez toho, aby někde vyhledal ručníky. Mířím si to přímo za ním rozhodným zrychleným krokem a nehledím na to, že se mi to pod nohami sem tam smeká, což jsem tedy rozhodně podceňovat neměla. 

"Christiane," houknu a můj hlas se uprostřed vyslovování jeho jména podivně zhoupne zrovna ve chvíli, kdy se mé nohy sklouznou a já hrubě skončím na zadku. Zaskučím.

"Sofie!" vyjekne a z vedlejší místnosti hned vyběhne Marcel s další gorilou.

"V pohodě." mávne na ně a pospíchá za mnou, aby mi pomohl zpět na nohy.

"Jsi v pořádku? Nezlomila sis nic?" stará se hned.

"Au.." vydechnu a mnu si zadek, zatímco se nechám vyzdvihnout.

"V pořádku. Jen jsem si narazila zadek." ušklíbnu se a nejraději bych se na plné kolo rozesmála, kdyby to tak zatraceně nebolelo.

"Trdlo," utrousí nade mnou a opět se vydá pryč.

"Sakra chlape tak počkej ne? Ženská si kvůli tobě narazí zadek a ty stejně jdeš pryč." pronesu, zatímco nad ním pokroutím očima.

"Sofie mám práci." otočí se na mě čelem a já k němu rychle dojdu.

Svou ruku obmotám kolem jeho zápěstí, abych si pojistila, že opět neodejde.

"Christiane musíme si promluvit. Jsem z tebe zmatená, jednou mi horlivě opětuješ polibky a podruhé mne odmítáš. Nechápu to, proč to děláš?" 

"Nemůžeš být se mnou Sofie." vydechne vyčerpaně po nějaké chvíli. Nadzvednu obočí a rozhodně se nenechám odradit.

"A proč ne? Od čeho tu tedy jsem?" nechápu. Naléhám.

"Jsi tu od toho, aby jsi na veřejnosti hrála mou přítelkyni. V soukromí můžeme být maximálně kamarádi. Nic víc, chápeš?" řekne hnusně a poměrně odtažitě. Tak to bolelo.

"Proč? Říkal jsi, že když budu chtít, můžeme všechno!" vyhrknu.

"K tomu, aby se něco dělo je potřeba, aby to chtěli oba." poví mi chladně, bez opětování pohledu.

"A ty to nechceš." vydechnu. Znělo to všemi směry někdo by řekl, že to vyznělo vyčítavě, další by to mohl nazvat jako fňukání dospělé ženské, jenž jen toužila po náruči silného muže. Nepřestávám ho pozorně sledovat.

Unaveně si promne oči a zhluboka vydechne.

"Víš moc dobře, že bych chtěl, ale-."

"Ale co?" řeknu nahlas nechápavě a do toho všeho rozhodím rukama.

"Ale jsem pro tebe nebezpečný, chápeš to?! Nehraj si s peklem, když jsi v nebi. Je lepší, když si budeš držet odstup." ze začátku zvýší hlas, poté se ale opět uklidní, zatímco já se nepřestávám divit.

"Nerozumím ti. Já nejsem ta, co žije celý život ve vatičce. Já, si peklem života už prošla a teď bych chtěla poznat něco nového, lepšího. Dovol mi už nebýt tou nevědomou holkou.." pronesu zoufale, zatímco se k němu pomalu vydám. 

Jakmile jsem mu blíže, jemně se ho dotknu druhou rukou, kterou poté položím na jeho hruď. Sleduji jeho výraz. Chvíli přemýšlí a prohlíží si mě.

"Mám práci." trvá si na svým a já zaskučím.

"Promiň. Někdy jindy, tohle je přednější." šeptne, vlepí mi polibek na čelo a poté odejde do místnosti, kde se ztratil i Marcel s tím druhým.

Opět jsem zůstala nehybně stát. To snad nemyslí vážně! A dost. Projede mi hlavou.

Vyběhnu schody do patra, nestíhám se zaobírat všechnou tou krásou a radši se vydávám vyhledat můj pokoj, ovšem ten jsem nakonec nenašla.

Za to Christianův pokoj byl opět úplně vzadu. Ušklíbla jsem se a otevřela jeho šatník.

Svlékla jsem vše, co jsem měla na sobě a oblékla se do jeho oblečení. Slipy, ponožky, dlouhé triko a tepláky. Vypadala jsem jak nějaký černoch z ulice, kterému kalhoty visí pod zadkem, ale bylo mi to jedno.

Všechno mokré oblečení jsem odnesla do umyvadla a vydala se zpět do přízemí. Nebavily mě tyto hry a tak jsem se rozhodla hrát svou vlastní. Buď jsem měla pro něj pracovat a vědět vše, nebo nic.

Nezaobírala jsem se ťukáním, jednoduše jsem rozrazila dveře od jeho pracovny a v momentě byla vyděšená namířenými zbraněmi na mou osobu. Můj instinkt mi velel zvednout obě ruce ve znaku vzdávání se, ovšem jakmile jsem zahlédla Marcela, ušklíbla jsem se a ruce dala v bok. Uvolněný postoj těla a přímý pohled do uhelných očí, které mně doslova propalovaly.

"Chci vědět, co je to za práci." pronesu odhodlaně.

A jsem opět zpět! Není to žádná sláva, já vím, ale budu se snažit aspoň trošililinku vydávat častěji. Teď s tou školou a všemi povinnosti je toho opravdu moc - takže se omlouvám - ale dnes jsem měla náladu se na to podívat, tak tady to máte :)
Přeji hezký zbytek karantény, buďte zdraví!