• S O F I A •

Jakmile jsem přijmula jeho nabídku, zaslechla jsem lehký výjev rádoby radosti z druhé strany telefonu a do hodiny jsem poté sledovala, jak pár svalnatých mužů nakládá těch mých pár cetek, co patří do mé chabé sbírky vlastnictví, do černého auta.

Stále tomu nedokážu uvěřit. Stojím tu. Před mým bytem, který je momentálně poloprázdný s tím, že dávám výpověď a klíčky jsou ve schránce.

Mé účty byly do hodiny zaplacené a tím se má spojitost s těžkou minulostí odpojila od mého nového života, která následoval.

Stála tu nová Sofia a to dívka, která stojí po boku bohatého muže jako jeho společnice. Nevědí, co jí čeká a nemine v její budoucnosti. Ať už bude ale jakákoliv, jen tak se nevzdá. Na ulici se zpátky rozhodně nevrátí.

''Je čas jet domů.'' ozve se jeho hlas u mého ucha a já se mírně oklepu. Jen tato nevinná věc, jeho dech, na mém krku, mi po těle způsobil husí kůži. 

Nic jsem na to neřekla, jen přikývla a s rukami podél těla nastoupila na místo spolujezdce, zatímco mi podržel dveře. 

Jakmile nasedl na své místo a vyrazili jsme bůh ví kam, v hlavě se mi vířilo milion otázek, ovšem to bych to nebyla já, kdybych celou cestu zůstala zticha. 

''Tak co mě čeká až dorazíme domů?'' zeptám se a při slově domů zvednu ruku a naznačím uvozovky. Opět se ušklíbne a se svou odpovědí nijak nepospíchá. 

''Co by sis představovala, že budeme dělat?'' ušklíbne se znovu a já pokrčím rameny, zatímco pevně hledím na cestu. 

''Já nevím, co bohatý muž jako ty, má v plánu dělat se svou zaplacenou společnicí.'' 

''Možná bychom si znovu mohli ujasnit v čem spočívá tvoje práce, co myslíš?'' nabídne. Přikývnu.

''Fajn. Jsi moje společnice. Žádná služka, máma, matrace či něco podobného, co by jsi si s tím mohla spojovat. Nebudu tě do ničeho nutit, vše je teď jen na tobě. Ovšem rozhoduješ jen o sobě a svém životě, to, že ti teď dávám taková práva, ti nedávám do ruky i mé rozhodnutí, takže se mi nesnaž něco diktovat či zakazovat, pokud to nebudu sám chtít.'' začne a značně se mi zahledí do očí, aby tomu dodal důraz. Přikývnu i když už teď mám jisté otázky.

''Mám takový dojem, že teď minimálně týden budeš mít čas poznat můj-náš dům. Jediný, o co tě prosím, nesnaž se tam něco změnit nebo přerovnat. Mám rád svůj pořádek a věci na místě, na kterém jsem zvyklí, že jsou. Další věc je v tom, že se můžeš pohybovat po celém pozemku kde chceš, ale ven, jakože do města se nejdříve musíš zeptat mě.'' dodá a už se nadechuji k dotazu, ovšem on mě předběhne. 

''Není to kvůli tomu, že tě chci mít pod dozorem nebo tak, jde o tvé bezpečí. Jak už jsi řekla, jsem bohatý a má práce je velice.. Drsná. Dosti lidem se nelíbí a kvůli tomu mám i nepřátele. Až tě za ten týden vezmu poprvé ven, na ples a ty se ukážeš po mém boku, budeš pro ně bod číslo jedna. Chápeš?'' vysvětlí mi a já se znovu nadechuji pro dotaz. Marně. 

''A nesnaž se montovat do mých obchodních záležitostí. Jakmile někdo, kdokoliv, přijde do domu, vytratíš se ať už do pokoje, herny či někam jinam, kde by si tě nevšimli, je mi to jedno, ale nebudeš zkrátka v jejich přítomnosti nikde poblíž. Jasné?'' přikývnu a radši se už nesnažím mít nějaký dotaz. 

''Fajn. Nějaké dotazy nebo připomínky?'' pronese sebevědomě. Nadechuji se pro otázku, ovšem poté mi to dojde a já se zamračím.

Ihned se zasměje a tím mi odhalí jeho zářivě bílý úsměv. V tu chvíli, jako bych roztála. Netrvalo ale dlouho a já se vzpamatovala. 

''A co je to vůbec za práci?'' začnu a on sebou cukne. 

''To tě nemusí zajímat.'' nahodí ten svůj nedostupný výraz a dále se už na mě ani po očku nepodívá. 

Pozoruji celou cestu z okýnka a až za nějakou dobu mi dojde, že míříme na letiště. 

''Doufám, že sis s sebou vzala své dokumenty.'' prohodí jen tak když si všimne, že mi to došlo. 

''Kam letíme?'' zajímám se ihned. 

''Nebuď zvědavá, budeš brzo stará,'' mrkne na mě s úsměvem a já nad ním protočím očima. 

''Kdybych nebyla zvědavá, nic bych se nedozvěděla.'' zareaguji nakonec a sleduji podivný směr cesty.

''Jako by jsi bez toho nemohla žít.'' protočí nade mnou očima.

''Hele, kam to jedeš, parkoviště je doprava, ne doleva.'' nechápu a ukazuji na ceduli. 

''My ale nejedeme na tohle parkoviště.'' odpoví mi ihned tajemně a já zvednu obočí. 

Dále už jsem ticho a jen pozoruji to, jak naše auta míří směrem k dráze pro letadla a zastavuje u brány. Už-už si myslím, že se budeme muset otočit a tím pádem by se Christianovi potvrdilo, že jsem měla pravdu, ovšem brána se zničehonic začne otvírat a my vjedeme do normálně nepřístupného prostoru. 

Christian dále jede po dráze jako by se nic nestalo a užívá si mého výrazu. Jsem naprosto překvapená, když zajedeme někam za budovu a před námi se objeví soukromí tryskáč s otevřeným spodkem jako nájezd pro naše auta. 

Překvapení mě dále neopouští, když zastavíme v černém prostoru nového tryskáče.

Jakmile otevřeme dveře, v místnosti se rozsvítí a tím odhalí celkový prostor, který je opravdu až překvapivě obrovský.

Přitom se tak z venku nezdál. Před naším autem stojí nějaká dodávka a vedle ní na parketách velké balíky. Podivím se a ihned mám další otázku. Nadechuji se, ovšem jsem ihned zastavena.

"Neptej se a pojď." ozve se ihned Christian.

Opravdu se začínám divit. To mi jako čte myšlenky, nebo co?

"Čteš mi myšlenky nebo co? Jak víš, že jsem se na něco chtěla zeptat?" zajímám se, ale pokračuji poslušně za ním někam po schodech.

"Za prvé, jsi dost předpovídatelná a dá se v tobě dobře číst. To tě budu muset odnaučit. Za druhé, nadechovala jsi se a za třetí, řekl jsem, aby jsi se neptala." zabručí a já jen protočím očima.

"A není má neposlušnost právě ta věc, která se ti na mě tolik líbí?" zasměji se a on se ihned otočí.

"Ano babe. Je rajcovní mít u sebe neposlušnou kočičku," začne šeptem přitom co se na mě nalepí a já začnu zrychleně dýchat.

"ovšem mám takový dojem, že jí nemohu potrestat a to je právě ta věc, proč bych ti radil, aby jsi mě spíše poslouchala." začne se ode mě postupně vzdalovat a mluvit normálním hlasem, přičemž se na mě celou tu dobu kouká.

Když stále stojím lehce v tranzu u stěny, využije situace a znovu se na mě nalepí.

"Nebo snad chceš být potrestána?" šeptne mi do ucha.

Opět mám po celém těle husí kůži z toho, jak jeho teplý dech cítím na své holé kůži. A moje kamarádka mi vysílá varovné i chtivé signály, když zaznamená bezprostřední blízkost jeho tvrdé chlouby.

"Ne.. To je dobrý." vydám ze sebe a první slovo zní spíše jako vzdych, než nesouhlas.

"Dobrá. Tak mě poslouchej a buď hodná holčička. Prosím." pousměje se a otevře mi menší dveře, které mi odhalí menší prostor pro usazení několika osob.

"Už jsem ti říkala, že jsem Sofie. Žádná babe, kočička ani holčička. Tak taky dodržuj pravidla," vyprsknu první věc, která mě napadne a vejdu. Nijak to neřeší, jen se pousměje.

"Let bude trvat necelé dvě hodiny, takže pokud chceš, můžeš se prospat." pronese nakonec, zatímco si sedne na jedno z křesel.

"Dobrá a už mi konečně prozradíš, kam to letíme?" nadzvednu drze obočí a sednu si naproti němu.

"Do Los Angeles."

Nezapomeňte hlasovat, komentovat či sdílet!
I luv yaa 💖