•S O F I A•

''Nevím, co to mělo znamenat, ale dávej si na něj pozor.'' Přešel ke mě Bill, když jsem po zavíračce uklízela stoly.

''Proč?'' Vyjekla jsem dotčeně.

''Protože..'' chvíli se rozmýšlel, co mi má říct, ale nakonec svou pusu zavřel.

''Proto. Jen Tě varuji. Vím, že jsi dospělá a máš svůj vlastní rozum, ale on není ten člověk, kterému by jsi měla důvěřovat.'' Upozornil mě a já nad tim protočila očima.

''Myslím, že v dnešním světě není nikdo, komu by se mělo důvěřovat a přesto důvěra existuje.'' Falešně jsem se na něj pousmála, vzala si své věci a odešla.

O tři dny později
Městské hodiny odbily devátou hodinu ranní, když jsem odemykala svou poštovní schránku, abych zjistila, co se v ní nachází.

Povzdechla jsem si, když to byly další účty k zaplacení a se skleslým výrazem ve tváři jsem se vydala do patra, kde se nacházely dřevěné dveře od mého bytu.

Pohlédla jsem na cedulku přede mnou, na které bylo napsáno mé příjmení.

Zámek ve dveřích cvakl a dveře se otevřely. Vešla jsem dovnitř a okamžitě je zavřela.

Zula jsem si boty, abych nemusela opět uklízet a vydala se do kuchyně.

''Konečně volno.'' Vydechla jsem, když jsem sebou plácla na pohovku.

Dopisy jsem cestou položila na stůl v kuchyni, takže jsem si na chvíli od všeho toho hnusu v životě mohla odpočinout a promnout si obličej.

''Tak fajn.'' Vydechla jsem nakonec a vstala.

Má první cesta byla mířena do koupelny. Po krátké sprše jsem došla do své ložnice, kde jsem se na necelých sedm hodin propadla do říše bezesného spánku.

Kolem páté hodiny jsem se probudila na nepříjemné štípání v mých očích. Byl čas vstávat.

Jakmile se moje bosé nohy dotkly podlahy, protáhla jsem si své ztuhlé tělo a zamířila do kuchyně uvařit si něco, co mě nasytí a aspoň na chvíli utiší kručení v břiše.

Zrovna jsem si do pusy dala poslední kousek z proteinových lívanců, když se celým mým bytem ozval zvonek.

Protočila jsem nad tím očima a s plnou pusou se vydala otevřít té osobě dveře.

Jak jsem předpokládala, před dveřmi stála už připravená Kristin, se kterou jsem měla jít cvičit.

''Notak. Kde to vázne? Hmm.. A co to tu tak krásně voní?'' Pousmála se na mě a vetřela se dovnitř mého bytu.

S úsměvem jsem nad ní protočila očima a zavřela dveře. Přešla jsem za ní do mé kuchyně a opřela se o rám dveří.

"Mhmm.. To je tak výborný.." Zamrmlá s plnou pusou jednoho lívance.

Zašklebím se.

"Až přijdeme z cvičení, klidně ti jich dám pár domů." Pronesla jsem klidně a Kristin zajiskřilo v očích.

Když se natahovala po dalším, pár slovy jsem ji ihned pozastavila.

"Nechci ti nic říkat, ale budeš cvičit s plným žaludkem?" Pohlédnu na ní nepochopeně a ona ihned lívance položí zpět.

"Máš pravdu. To by nebyl správný nápad." Pronese a po chvíli se na mě zašklebí.

***
"Kámo, teď si dám tak na půl roku od cvičení pokoj." Vydechne těžce Kristin, jakmile vejdeme do šatny posilovny. Ihned se svalí na dřevěnou lavičku mezi skříňkami.

Lehce se zasměji a napiji se obyčejné vody z mé flašky.

"Pozítří jdu znovu, jdeš do toho se mnou?" Navrhnu, jakmile odložím flašku a vezmu do ruky ručník.

"Zbláznila jsi se?!" Vyjekla ihned a v cuku letu byla v sedě.

"Ani náhodou. Jak jsem řekla, posilovat nebudu tak půl roku." Odpoví mi nakonec, mě už předem jasnou otázku a vydá se ke své skříňce. 

Jen nad ní s pousmátím protočím očima a společně s ručníkem a hygienou v ruce zamířím do místních sprch. 

''Uvídíme se zítra!'' Zvolám nakonec, protože moc dobře vím, že Kristin se osprchuje až u sebe doma. 

''Jojo, měj se hezky a na chvíli si odpočiň, né že hned půjdeš do práce.'' Poučí mě a já se nad její starostí zašklebím. 

''Ano mamii..'' Mávnu jí nakonec a zalezu do páry pohlcené místnosti. 

***
Unaveně vydechnu, jakmile projdu vchodovými dveřmi a při zvuku zaklapnutí dveří skopnu své boty. V obýváku odhodím tašku vedle sedačky, na kterou se ihned zhroutím a těžce vydechnu. 

Chvíli jen tak ležím s zavřenýma očima a přemýšlím nad vším i nad ničím, když v tom zaslechnu známý zvuk a pocítím známý pocit, který mě upozorňuje na prázdný žaludek. Opět si povzdechnu. To už zase musím jíst? 

S dalším povzdechem se vyhoupnu do sedu a nakonec vyskočím i na nohy. Pomalu se došourám až do kuchyně a když otevřu ledničku a zjistím, že v ní není nic, co by dostatečně naplnilo můj hladový žaludek, neubráním se dalšímu povzdechnutí. 

Co je tohle za život?  Pomyslím si a s touto myšlenkou zavřu ledničku. 

Ihned sáhnu po skleničce, kterou si naplním tekoucí vodou a hltavě celý obsah skleničky vypiji na jeden nádech. 

To bych měla.. Pomyslím si a vrátím se zpět do obýváku. Zvednu ze země ošoupanou tašku a zamířím s ní do miniaturního pokoje, kde mám jen okno a postel. 

V cestě mě ale zastaví domovní zvonek, který se ozve celým mým bytem a tím oznámí návštěvníka stojícího před dveřmi do mého bytu. 

Tašku tedy rychle odhodím na postel, zavřu za sebou dveře do mé mini ložnice a přejdu k hlavním dveřím. 

Na tvář mi naskočí letmý úsměv, jakmile mi přijde na mysl, že by za dveřmi mohla stát Kristin. V zámku lupne, jakmile otočím klíčem a dveře se pootevřou, jakmile na kliku přitlačím trochou síly. 

Dveře se otevřou dokořán a já hledím do skoro až uhelně hnědých očí, které si mě celou projedou hladovým pohledem, až se nakonec zastaví v mém upřeném a dosti zaraženém pohledu.

Na tváři se mu objeví potutelný úšklebek, který odhalí jeho bezchybně rovné a bílé zuby. Delší černé strniště mu dodává více šarmu, než ostatním mužům, až je to skoro nezdravé a moje kamarádka na to ihned odpoví. 

''C-Co tu chcete?'' vydechnu nakonec a snažím se vzpamatovat. 

''A jak víte, kde bydlím?'' dojde mi a lehce se zamračím.

''Taky vás rád vidím.'' usměje se a elegantně se opře o rám mých dveří. Nevydám ze sebe ani hlásku. 

''Můžu dál?'' mykne hlavou směrem do mého bytu.

Chvíli mi trvá, než mi to dojde a rychle přitakám. Jakmile ale vstoupí, okamžitě toho zalituji. 

Tiše za sebou zavřu dveře, o které se opřu a hledím na jeho záda zkoumající každý detail. Každý. Jeho. Sval.

''Zajímavý byt. To je Bill tak hladový a dává Vám málo peněz, že si nemůžete dovolit lepší?'' otočí se ke mě s nechápavým pohledem a já myknu rameny odstrkujíc se od dveří. 

''Do toho vám nic není.'' pronesu ledabyle a projdu kolem něj jako by se nechumelilo. 

Sama sebe tímto gestem doslova překvapím. Ještě před chvílí jsem z něj byla paf a teď tohle? 

''Začínáte se mi líbit čím dál více.'' pronese s úsměvem a já se rychle k němu otočím čelem. 

''Prosím?'' povytáhnu obočí a naleji si vodu do skleničky. 

''Ale nic, jen jsem říkal, že bych Vás rád poznal více.'' zamluví to a já nad tím jen pokrčím rameny.

''Vodu?'' nabídnu, abych nebyla neslušná. Nabídla bych nejradši něco lepšího, ale s mou prázdnou ledničkou je to dosti složité..

''Ne děkuji. Spíše bych uvítal kladnou odpověď na mou otázku.'' namítne a já ztuhnu.

''Na vaší otázku?'' nechápu a odložím do dřezu použitou skleničku. 

''Přijmete mé pozvání na oběd?''

Druhá kapitola je na světěě.. K mému tříletému výročí založení tohoto účtu! 😊❤️
Užívejte letního dne,
Vaše Sweeaty_