Vrah stál na útesu a hleděl dolů. Vlna narazila do kamenů a do vzduchu vytryskl pramen vody. Bílá pěna, která vylétla vysoko do vzduchu mu smočila tlapky. V tom moře zmizelo a místo něho zahlédl bílé mraky pod útesem. Nebo to byla mlha? To nevěděl. Když zahlédl víše, tak uviděl tvář psa, kterého moc dobře znal. Strachopes!

Pod černou srstí se mu rýsovaly svaly. Svým mohutným tělem a žlutým očima, které toužili po krvy, připomínal stroj na skázu a zabíjení. Ohrnul pysky a odhalil růžové dásně a bílé tesáky ostré, jako břitva.

„Prosím pane, udělal jsem vše, co jste chtěl! Nenuňte mě k tomu, k čemu mě celou dobu nutíte!" řekl vrah prosebně. Nestratil svou kuráž a dále mu sebevědomě hleděl do očí. A i když věděl, jak jeho prosba dopadne, tak stál. Byl rozhodnutý, že se neotřese strachem. Ani chloupek na těle se mu nenaježí. Bude statečný! A to i když stojí nejspíše před nejsilnějším psem všech dob.

Přestal cenit zuby a usmál se. Jeho úsměv se pomalu měnil v ďábelský smích, který se rozléhal krajinou. Najednou byl až příliš blízko. Vrah viděl jeho tesáky, viděl jeho ďábelské, šílené oči s popraskanýma žilkama. Ale on se nepohnul. Zakázal si to. I kdyby ho měl zabít! Zabít? Nebylo by to vysvobození z téhle kledby?

Smích ustal a Strachopes se mu koukl do očí. „Dobře! Ale až zabiješ ta štěňata!" znovu se zasmál. Nebe potemnělo a země se otřásla. Ale on ne! Stál, jako přibitý. Tlapky mu podklouzli. A pak už jen padal z útesu.

Květina nervózně našlapovala sněhem. Neustále chodila sem a tam a přemýšlela. V hlavě si opakovala stále dokola zprávu, co dostala od Psích duchů. Jediné, co věděla bylo, že osud smečky visí na vlásku. Možná vyvolený zjistil, kdo je ve smečce Psí duch. To by je zachránilo! Ale co když ne? Co pak?

Ze zamyšlení jí vytrhli kroky. Vylekaně sebou trhla, až nadskočila. Zmateně se ohlédla přez rameno. Zahlédla zlatavý kožíšek a věrné oči Pampelišky. „Jsi nějaká neklidná. To je kvůli tomu snu?" zeptala se. Její pomocnice přikývla. Léčitelka se posadila. „Nechceš mi ho povyprávět?" zeptala se.

Oči se jí rozzářili. To bylo přesně to, co potřebovala! S někým skušeným si popovídat o jejím snu. Přisedla si k ní a přitiskla jí čumáček k uchu, aby byla jediná, kdo to slyšel. A pak jí to celé popsala. Jak utíkala lesem. Jak viděla Skvrnu. A hlavně o prapodivném vzkazu.

„To je úplně jednoduché," řekla starší fena bez váhání. Květina na ní upřela tázavý pohled svých něžných očí. „Již dneska zmizí člen naší smečky, který tu s námi byl. Je to samotný duch nebes. Víš přece, že se u nás ve smečce  jeden je a vyvolený musí objevit, kdo to je!" řekla. Květina na sucho polkla a přikývla.

„Ale kdo je vyvolený?" zeptala se ze zvědavosti. „Někdo s dlouhou srstí..." řekla Pampeliška zamyšleně, „Sky a Ella byli napadení. Ti to nebudou. Zbývá Sop... Totiž Alpha s Betou."

V Květině hrklo. Překvapeně zamrkala. Léčitelka dala hlavu na stranu. Její pohled říkal : „Co se děje?" „Většina duchů nebes má dlouhou srst. Nevím, proč to tak je, ale pokuď by byla Sopka vyvolený..." oči se jí rozzářili, „Pak by Beta mohla být Duch nebes!"

„Ano... To je možné..." přitakala Pampeliška. „Není to náhoda. Tu dlouhou srst mají z nějakého  důvodu," nejistě přešlápla. „A já to zjistím!" usmála se. „Nástup!" uslyšela hluboké zavytí Alphy. „Pojď! Alpha volá!" postrčila jí Pampeliška.

Sopka hleděla na shromážděné psi. Byl to zvláštní pocit. Ještě si nezvykla na nejvyšší pozici ve smečce. „Měl dneska někdo z vás sen?" zeptala se, protože sama jeden měla vrtalo jí to v hlavě a měla pocit, jakoby jí hrdlo svírala smička, která se čím dál víc a víc utahuje.

„Já!" ozval se slabý hlásek a její sestra, Květina předstoupila. „My taky! Bavili jsme se o tom spolu!" řekl Štístko a společně s Měsícem popošel o pár kroků dopředu. Alpha spokojeně přikývla. „Ještě někdo?" zeptala se. Jeden ze psů nejistě přešlápl, ale nic neřekl.

Sedli si k sestře a řekli svoje sny. Všechny byli stejné. Kromě toho Sopčina. Zdálo se jí, že utíká, ale neví kam. Byla mlha všude kolem ní a neviděla ani na vlastní tlapky. Pak do něčeho vrazila. Oklepala se a mlha se začala strácet. A před sebou viděla psa, byl skoro celý bílý s delší srstí a tělo měl samý sval. Na uchu měl černou skvrnu. A než zjistila, o koho jde, sen zmizel.

Uslyšeli odkašlání. „Už?" zeptala se se Sopka zmateně a koukla se na Betu. Beta přikývla. „Je čas!" smutně se usmála. „Čas na co?" zmateně naklonil hlavu Měsíc. „Aby se Duch nebes vrátil domů!" odtušila Květina a přivřela oči. Beta se usmála a přikývla. Bratři vypadali, že už jim to začíná docházet.

Alpha vyskočila na kámen. „Milá smečko! Zažili jsme dobré i zlé, narození i úmrtí! Né vždy je všechno růžové... A někdy musí odejít i ti nejbližší... A... Je čas, aby se Duch nebes vrátil domů, kam patří!" řekla smutně.

„Přichází Alpha Duchů nebes!" hlavou ukázala na Betu a odstoupila. Smečka to všechno překvapeně pozorovala. Luna výška nahoru. „Skrátím to... Ano! Jsem duch nebes a dneska Vás opustím!" řekla a měla na krajíčku.

Psi si šokovaně vyměňovali pohledy. „Prokázali jste ale velkou odvahu. A tak vám prozradím, kdo je vrah!" usmála se. Ve smečce panovalo hrobové ticho. Většina psů sebou trhla nebo překvapeně zamrkala, když uslyšeli jméno vraha.

Sopka se překvapeně otočila na určitého psa. Ale to není možné! „Jsi si tím jis..." větu nedokončil, když pohled upřela zbátky na Betu. Ležela ve sněhu a z očí jí zmizela veškerá Jiskra. Svali měla stuhlé. Byla... Doma. Na obloze společně se svou smečkou, kam patří. Čumáček jí zabořila do srsti. „Zbohem..."

Příští Kapitola bude poslední.