Nespokojeně jsem zamručela a rozhlédla se kolem sebe. Od chvíle, co jsem se před pár měsíci stala Aplhou, jsem čelila druhé těžké zkoušce. Už nebyl problém s hlídkopsem. Ale s jinými smečkami.

Po tom, co jsme chodili vkuse snad půlku cesty Slunečního psa, byla většina smečky unavená. Museli jsme zastavit a odpočinout si. Daleko od tábora. Od místa, kde jsem se narodila. Místa, které jsem celý život považovala za domov. 

Nemohla jsem, u nebeských psů, dostat z hlavy všechny ty vzpomínky. Dobré ani zlé. A i ty zlé se v tu chvíli zdály, jakoby byl přes ně přehozený plášť dobra. Vždyť jsem tam strávila celé své mládí. A najednou jsem měla všechno to zahrabat k Zeměpsici a odejít jinam, jakoby mé mládí nestálo ani za zmínku.

Nedalo se však nic dělat. Musela jsem odejít i s celou svojí smečkou, pokud jsem chtěla, aby přežili. Záleželo mi na každém z nich mnohem víc, než na minulosti a vlastně i celičkém mém životě. Oni všichni pro mě byli rodina. A opustit rodné území bez boje, to nic neznamenalo. Opustit bojiště, jako srabi, mi přišlo mnohem lepší, než tam zůstat a zemřít.

Netrvalo mi ani moc dlouho to rozhodnutí, když k nám na území přišla cizí, o dost větší, smečka s výhrůžkami. Bylo by hezké se setkat se všemi mrtvými ve věčných lesích, ale stálo by to za to, když mnozí z nás byli v podstatě ještě štěňata?

V některých smečkách by i mě samotnou považovali za štěně. Možná bych někde ani nemohla být Alphou v jednom roce života. A mnozí zdejší psi byli ještě mladší. Měli jsme i menší štěňata, která jsme nosili v tlamách, aby se neunavili. I ti by v případě boje odešli do věčných lesů.

Věděla jsem, že ani nebeští psi by to takhle nechtěli. A my v boji proti převaze neměli šanci. Nemohli jsme udělat nic jiného, než náš domov opustit.

Mocný Lesopes nám žehnal a po cestě jsme několikrát narazili na kořist. Neměli jsme tedy hlad. Žádné se mi ale nezdálo dost ideální na to, abychom se zde usadili trvale.

Chodili jsme už několik cest slunečního psa a už několikrát jsme museli zastavit a přespat na vhodném místě. Od našeho posledního domova jsme se tedy už hodně vzdálili.

Neskutečně mě vytáčela představa spokojené smečky, jak se zabydlovala v táboře, kde jsme ještě nedávno spokojeně spávali, jedli a užívali si života. Museli jsme si najít stehně úžasný tábor, jako byl ten předtím, ale věděla jsem, že to bude pěkný oříšek.

Potřebovali jsme nějakou část lesa s méně stromy, hojností potravy a nedalekou řekou nebo jezerem. A také místo, kde by šlo vytvořit nějaká doupata, kam by nepršelo. Zkrátka dokonalé místo k životu. Otázkou zůstávalo, jak dlouho bychom museli něco takového hledat.

Ucítila jsem pach vody a v tu chvíli jsem si uvědomila, jak velkou mám žízeň. Úplně jsem přestala vnímat potřebu vody a potravy, jak jsem přemýšlela nad bezpečím své vlastní smečky a rozhlížela se po okolí, doufajíc, že zahlédnu nějaké vhodné místo.

Viděla jsem pouze kopu stromů pohromadě a měla pocit, že všechna místa vypadala stejně. Dokonce jsem se bála, že nikdy skvělý tábor nenajdu. Nemohla jsem však dát najevo strach. Celá smečka mi věřila a já je nemohla zklamat.

Otočila jsem se na Betu vedle mě. Další rarita. kromě mladé Alphy jsme měli ve smečce i neobvyklého Betu. Mého otce. Obvykle byli, dva nejvýše postavení členové smečky, druzi. Tady však ne. Jeho jsem si jako betu zvolila sama. A bylo to skvělé rozhodnutí.

Věrný, inteligentní a milý pes, jako on, si vyloženě říkal o vyšší postavení ve smečce. Většinu svého života byl přitom postavení níž, než moje psí maminka. Byl odjakživa hlídkař a ona lovec. Po tom, co však přišla o nohu, jsem věděla, že nebude nikdy moct lovit. 

Očkem jsem mrkla ke konci naší řady, kde pajdala hlídkařka Ella, moje psí maminka. Zvládala cestu dobře. všichni jí zvládali. byla jsem na mojí smečku hrdá, že se dokázala z té situace dostat tak rychle a po opuštění našeho domova jít takovou dálku. 

Oči jsem upřela opět na Betu smečky. ,,Cítíš to? Někde je poblíž voda," zamumlala jsem a nepřestávala pomalu jít náhodným směrem.

,,Ano, Sopko. Smečka se může napít. A třeba nás voda zavede do nového tábora," usmál se Endy a sledoval mě svýma modrýma očima. 

Zavrtěla jsem ocáskem. Měla jsem stejný nápad, jako on. Mohla jsem uhasit svojí žízeň a třeba se u vody na jednu noc nebo na nějakou delší dobu, zabydlet. Stejně jsme si už potřebovali odpočinout.

Zastavila jsem se a otočila na zbytek smečky. Od doby, co se vyřešila záhada s hlídkopsem, se smečka rozšířila o dost členů. Přijali jsme k sobě několik toulavých psů i jednu matku se třemi štěňaty. Dokonce jsme přijali i zraněného vlka, který se úspěšně vyléčil a byl skvělým pomocníkem smečky. 

Psi, společně s vlkem, na mě upřeli své zvědavé a zmatené pohledy. Jakoby se očima ptali, co se děje a proč nejdeme. Přišlo mi to roztomilé, obzvláště, když se na mě podívali úplně všichni. Od štěňat po ty nejstarší.

Hned za námi nás sledoval poloviční hlídací pes, Azor. Bývalý Alpha a momentální Gamma smečky. Byl o tolik větší, než já. A já ho zvládla tenkrát přeprat. Jakožto můj učitel mě právě on naučil lovit a bojovat. A ještě při boji se mnou měl plno sil. Teď už však nebyl tak silný, jako dřív. Ale stále byl inteligentní a důležitý člen smečky.

Hned za ním se nacházeli tři členové smečky. Můj bratr, Štístko, si, než jsem ho přerušila, povídal s Šedákem, našim vlkem. Vedle nich stála moje sestra. Ta celou dobu mlčela, neboť v tlamě držela bylinky, které se jí, jakožto naší léčitelce, podařilo zachránit. Tihle si spolu povídali dost často. Hlavní lovec, jeho vlčí přítel a Květina.

Za nimi jsem v houfu viděla zbylé lovce. V předu kráčely mohutní hlídací psi - Back s mým dědou, Majorem. Za nimi stály feny, ohařka Fireglow a německá ovčačka, Cherry, obě se štěňaty v tlamě. A za nimi kráčela šedobílá border kolie, Sky společně s australskou ovčačkou, Isou, družkou Měsíce a matkou čtyř štěňat. A nakonec Luna, matka tříměsíčních štěňat, která s ní držela krok.

Za lovci stály hlídkaři v čele s mým bratrem, Měsícem. Za ním kráčela moje třínohá matka, poloviční hlídací pes, společně se svými sourozenci, Maxem a Betynkou. Oba měli v tlamě štěně a když jsme se zastavili, opatrně mláďata pustili na zem a upřeli na mě své pohledy. 

Dále jsem viděla členy původní smečky - bígla Bena, hnědobílou, drobnou fenu, Gingerbeauty, pomeranianku Roxy a jezevčici Rezku. Mezi těmito psy jsem zahlédla Flower, dceru Cherry, několik nepůvodních členů a také nejstarší pes smečky, Turbo, který stál na konci smečky a upíral na mě svůj zvědavý pohled.

Byli jsme skutečně velká smečka. Smečka plná sil, které doteď psí duchové žehnali a já věřila, že na nás myslí i duchové nebes a dodají nám sílu a odvahu a také štěstí, abychom ten správný domov našli. Možná jsme už byli na dosah. 

,,Drahá smečko, cítím vodu. Poblíž by měla být řeka nebo jezero. Půjdeme tedy k vodě, napijeme se, odpočineme si a vyšlu některé psy na lov. Poblíž vody i přespíme a buď zůstaneme nebo se zítra vydáme dál," vysvětlila jsem jim, co se bude dál dít.

Usmála jsem se při pohledu na jejich spokojené tváře. Někteří z nich už nejspíš šilhali hlady. Jedli jsme naposledy včera a chodili už dost dlouhou dobu. Pili jsme naposledy ráno a Sluneční pes byl už za polovinou své cesty. 

Změnila jsem směr a vydala se za pachem vody. Netrvalo dlouho a už jsme se blížili k uhasení žízně, kterou jsme měli. Pach vody byl stále silnější a prostředí kolem nás stále hezčí. Vhodné k utáboření.

Nejspíš se tu dříve prohnal obrovský vítr, neboť tu byly v nejbližším okolí vyvráceno i s kořeny většina stromů a všude kolem byly poházené obrovské i menší větve. S trochou úpravy by se z toho dalo něco postavit. 

Některá místa dokonce vypadala i jako už předem připravená doupata. Jedním z nich byl například strom, spadlý přes větší prohlubeň v zemi. Tam by se dalo schovat před deštěm. A to místo bylo tak velké, že by se tam vešla půlka smečky. Dalo by se využít třeba jako doupě pro hlídkaře.

Dvacet psích délek od padlého stromu se nacházela řeka, která narážením do padlých větví a kamenů vydávala nejhlasitější šumění, co jsem kdy z řeky slyšela. Vydala jsem se k ní, zatímco zbytek smečky se rozhlížel po tom místě nebo šel rovnou za mnou.

Překvapeně jsem hleděla na řeku před sebou. Měřil snad deset psích délek a uprostřed ní jsem viděla víc pěny, než vody. Nikdy jsem neviděla řeku s tak silným proudem, že jsem nestíhala ani pohledem sledovat veškerou tu masu vody a pěny. 

Přiblížila jsem se blíž k vodě. U břehu se zdála voda klidnější, než uprostřed řeky. A úplně u ní byla v jednom místě část, kde byla voda málo hluboká a dalo se k ní bezpečně dostat. Sklonila jsem hlavu a napila se čerstvé vody. Konečně.

Odstoupila jsem od vody, abych nezabírala moc místa a ostatní členové smečky se také mohli napít. Měla jsem ve smečce až moc hladových a žíznivých krků. A když jsem jim dala napít, musela jsem je nakrmit. 

Před lovem si ale museli členové smečky odpočinout. Takže jsem se rozhodla předtím tohle místo prozkoumat. A musela jsem také co nejdříve poslat pár psů na hlídku. Zatím jsem necítila žádné nebezpečí. To se ale mohlo rychle změnit. Museli jsme být připraveni. Proto jsem se rozhodla vyslat hlídky hned a pro jistotu po dvojicích.

,,Maxi, Betynko, Bene, Flower!" zavolala jsem na čtyři hlídkaře, kteří ke mně hned přiběhli a upřeli na mě zvědavé pohledy.

,,Ano, Sopko?" zeptal se Max.

Max s Betynkou, jakožto sourozenci mé matky, byli jedni ze psů, co mi říkali pravým jménem. K dalším patřili moji sourozenci, štěňata mého bratra, můj děda a samozřejmě moji rodiče. Jinak mi každý člen smečky říkal Alpho.

Zahlédla jsem Měsíce, který šel ke mně. Zřejmě nechtěl, aby mu, jakožto hlavnímu hlídkařovi, něco uniklo. A jeho malá štěňata, která ho následovala, na tom nejspíš byla stejně.

,,Potřebuji, abyste měli hlídku a prozkoumali okolí. Jestli nehrozí žádné nebezpečí. Prosím tedy Maxe a Betynku, ať se vydají ke Slunečnímu psovi a Bena s Flower do Slunečního psa. Nechoďte moc daleko a až začne večer, vraťte se zpátky."

,,Ano, Alpho!" řekla Flower a společně s Benem v patách se vydala od Slunečního psa, zatímco Max s Betynkou druhým směrem.

Usmála jsem se na Měsíce a pak otočila zrak k řece a vydala se k ní. Říční pes k nám byl velmi štědrý. Kolik vody by nevypili ani všichni psi na světě. A hodně mě tahle masa vody zajímala. Chtěla jsem prozkoumat celý břeh. i trochu dál od místa, než jsem pila.

Došla jsem ke břehu v místě, kde byla voda mnohem divočejší. Na tlapkách jsem ucítila měkký mech. Tím by se dala vystlat doupata. Pokrýval velkou část toho místa, ne jen břech. Mohli jsme toho využít.

Šla jsem dál po proudu vody. Moji členové smečky se rozhlíželi po okolí, fascinovaně sledovali řeku nebo jen odpočívali ve stínech stromů. Nechtěla jsem jít od nich daleko. Jen se trochu porozhlédnout.

Popošla jsem pár kroků a rozhlížela se kolem sebe. Sledovala jsem okolní les i řeku, která se mi zdála stále divočejší. Po několika psích délkách jsem na tlapkách ucítila místo mechu bláto.

To není dobré, řekla jsem si a snažila se dostat z bláta pryč. Pozdě. Jakmile jsem chtěla udělat krok z bláta, podklouzla mi noha a během chvíle jsem byla v řece.

Zaslechla jsem hlasité žblunknutí chvíli před tím, než mi natekla voda do nosu a uší a dostala jsem se pod hladinu. Pod vodou jsem zjistila, jak malou hloubku řeka měla, neboť jsem se okamžitě pořezala o ostré kameny na dně.

V panice jsem zahrabala tlapkama a s několika tempy ve vodě se dostala nad hladinu. To bylo však jediné, co jsem oproti mocnému proudu dokázala. A tak jsem byla dále unášena říčním psem pryč.

Chvíli jsem slyšela zoufalé volání smečky, to však brzy utichlo. A už tu se mnou byla jen řeka, co si se mnou pohazovala jako s drobným listem. A unášel mě daleko od všech, které jsem znala...

- 1985 slov

Bože... To bylo náročný. xD Nejsem na tuhle kapitolu pyšná, no což...