Vstala a Vikář Hughes ji hbitě následoval a málem u toho převrhl čajovou konvici.

„Obávám se, že se musíme rozloučit. Jistě chápete, jak jsou to pro mě náročné týdny, měsíce...," řekla Eliška a přitom si trochu smutně a unaveně povzdechla.

„Samozřejmě. Odpusťte, že jsem přišel neohlášeně a...," nedořekl to, protože Eliška ho svými slovy zarazila.

„To je v pořádku. Můžete jít," dodala a občas ji zamrazilo, když promluvila...protože v těch úsečných a strohých větách zaznamenávala příkazy, které tolik nenáviděla u otce.... ,,Žádný cit. Jenom chlad," zaznělo ji v hlavě a přitom se snažila trochu uklidnit a působit vyrovnaně.

„Jistě a snad bude příště vhodnější doba na delší promluvu," řekl Hughes a odvážil se k ní ještě na malou chvíli otočit na prahu a významně přitom podzvedl obočí, což jí připadalo nebetyčně opovážlivé.

„Vzhledem k otcově zdraví vám nemohu nic přislíbit," odpověděla Eliška a přitom se zatvářila trochu chladně.

„Ano, jistě. Já... Směl bych ho jako obvykle navštívit?" zeptal se a Eliška přikývla.

,,Jen ať si za ním jde a ať se posadí k jeho lůžku a vypráví mu o jeho věrných ovečkách," řekla si sama pro sebe a posadila se a zhluboka a dlouze se nadechla a pomalu vydechovala vzduch z plic.

Čekala skoro půl hodiny, než ho Bess vyprovodila a tušila, že poté přijde za ní, protože jistě jí neuniklo, že přijímací pokoj neopustila... A tak Bess po zaklepání proklouzla dovnitř jako myška.

„Posaď se," vyzvala ji Eliška a dlouze a ostře si ji měřila...A nevěděla, které pocity v ní převládají.....jestli vztek, zrada, nebo ublížení...

„Záměrně jsi mě vystavila muži, se kterým jsem se odmítla setkat. Proč?" zeptala se Eliška a Bess věděla, že ji tento rozhovor nemine a že nebude příjemný. Ale pokládala za nutnost dostat Elišku z pokoje, aby se přestala skrývat a začala si trochu užívat života...Jenomže toto vysvětlení se bohužel nesetkalo s pochopením.

„Přesně tak to dělal otec. Nutil mě vykonávat příkazy a podlehnout mu...A ty... V podstatě jsi jednala stejně," řekla a přitom se ji do očí vedral vztek.

„To přece není pravda!" bránila se Bess horlivě, ale Eliška jakoby ji neposlouchala.

„Já na rozdíl od něj mám s vámi ty nejlepší úmysly...A jak mě s ním můžete srovnávat, slečno!" řekla Bess ještě na svou obranu, ale Eliška se proti ní krutě obořila.

„On mi také tvrdil, že jedná s dobrým úmyslem....A podívej se co z toho vzešlo," řekla Eliška ostrým hlasem, které rozhodně nesnesl jakou koliv námitku, i když možná zněl trochu rezignovaně.

„To není to stejné, já...," chtěla služebná ještě něco říct, ale Eliška ji pouhým pohledem umlčela.

„Běž!" vykřikla Eliška vyzvala ji tak ostře aby poslechla a celou dobu z ní nespouštěla své ledové oči a doufala, že si Bess příště podobné jednání rozmyslí...A Ano, měla ji ráda to ano, ale tímto způsobem manipulace však nevykročila tou správnou cestou.

„Co ten dole?" zadržela ji ještě Eliška, když vstala a přitom po ní znovu střelila pohledem.

„Kontrolujeme ho několikrát denně, slečno," odpověděla Bess a přitom se Elišce podívala do oči.

„V pořádku," řekla Eliška, i když ze sebe neměla dobrý pocit, protože jednala s Bess, jako kdyby jen byla bezvýznamný cizí člověk a takto se mohla chovat k vikáři Hughesovi, ale ne však k ženě, která střežila její tajemství a jíž by měla být vděčná za život...A sžíravý pocit nespravedlnosti vůči Bess na sebe nedal dlouho čekat.

,,Mohla jsem s tím však něco nadělat?," řekla si sama pro sebe, protože jednou ta slova vyřkla. Teda spíš považovala za nutné je vyřknout.

A i když má Bess pravdu, že by se neměla dál ukrývat před světem a naopak jej objevovat, tak ji musela zkrotit, protože nedokázala si představit, že by zanedlouho hostila všechny ty ovečky, které by otce následovaly.

,,V žádném případě!" řekla si sama sobě, protože to si Bess bez výčitek klidně rozhněvá...Ale raději se také vzdálila z přijímacího pokoje a přichytila se zábradlí a pohledem zamířila k místnosti, kde otec umíral.

,,Mohla bych konečně navštívit otce uvnitř? A zvládla bych konečně vstoupit a nepozorovat ho jen mezi dveřmi?.. Ne, dnes se o to pokoušet nebudu," znělo ji v mysli, protože dnes má za sebou krušné chvíle a tak bude lepší vrátit se ke krbu a možná se i prospat...Jenže náhle zatoužila jít ven.

Tam, těch pár mil k útesům... A zemřela by dřív než otec a zbavila by se zranění, která by se zapsala do její kůže i duše.

A dočkala by se tak i svobody jako bílá holubice vznášející se k nebi.

,,Ne, zatím není ta pravá chvíle," znělo ji v hlavě a ona věděla, že ji pozná...Protože až to břímě naroste do nesnesitelných rozměrů...a pocítí je.... Pak možná odejde i strach jednat bez otcových svolení či příkazů.

V ten moment však nesmí zaváhat a nesmí se už bát završit svůj osud.

,,Prožila jsem přece vlastní smrt už tolikrát ve snech! A stála tam, přímo u srázu... A stačilo tak málo, ani jsem se nemusela namáhat...Protože bouřlivý vichr, který si pro mě přicházel nejspíš z pekla, mě zabil sám," vzpomněla si na ty sny a když padala, tak vnímala, jak kolem ní proudí jen chladný vzduch, který se ji opíral se do nádherných šatů, které v životě ještě nikdy neviděla a nadouval jí rudou sukni a zároveň ji uspokojoval, že už zanedlouho bude po všem.