,,Je okouzlující, přímo božsky skvostná, nejspíš skromná, podle šedých šatů, které nepatří mezi nejnovější. Zato také poněkud... upřímná. Ale co to o ní nakonec vypovídá? Dosud mě totiž žádná žena tak nezmátla a zatím si žádnou neumím představit tak dokonale jako svoji choť...Ale nebudu činit ukvapené závěry. Vždyť jsme teprve na počátku konverzace, i když mu Eliška naznačila, že v ní nebudou moci dlouho pokračovat," znělo mu v hlavě a najednou se pokoušel skloubit všechny své myšlenky.

„Cokoliv, o co se chtěl podělit," řekl po chvíli a Eliška se na něj zamračila.

„Otec si žádná kázání předem nepřipravoval," řekla popravdě a přitom se její oči zajiskřily hněvem.

„Nikdy?" podivil se vikář a přitom se na ní překvapeně podíval.

„Nikdy," odpověděla Eliška naštvaně, protože už ji jeho přítomnost začala obtěžovat.

„Já totiž nemohu najít vhodná slova, která by oslavila jeho jedinečného ducha," řekl a Eliška mu pohledem dala najevo, že se dosud nedotkl čaje.

„Měl by jste ho vypít, zanedlouho vychladne," dodala pro jistotu a tak Pan Hughes rychle přikývl a poslechl ji.... Zdálo se však, že se nad čímsi zahloubal a tak Elišku už předem obtěžovaly jeho další otázky.

„Zadoufal jsem, možná troufale," osmělil se o pár vteřin později, „Že by jste mi mohla o otci vyprávět... Jistě si vzpomenete na spoustu zajímavých postřehů, ze kterých bych se sám mohl poučit," dodal a Eliška zuřivě zbledla.

„Už ses poučila?," znělo ji v hlavě a ona...Neslyšela ho přicházet... Musela usnout...Ale tentokrát ji tu nechal déle než obvykle...A bylo to právě v době, kdy se podle jeho zděšeného pohledu stala ženou... ,,Hříšnou ženou", které je potřeba definitivně ukázat, kde je od této chvíle její místo a co se od ní očekává.

Eliška okamžitě zamžikala proti světlu z lampy, jež jí mířila do tváře.

,,Musí už být noc," řekla jsi, protože ani tou škvírou, napodobující miniaturní okno, sem neprosvítalo denní světlo.

,,A už uběhl týden...Týden, během kterého jsem krvácela a bála se o život, když jsem na sobě měla stále ty stejné šaty a nikdo ani nepřišel, aby mi vynesl mísu a...," znělo ji v mysli a znovu se tak vrátila do toho osudného dne.

,,Celých sedm dní...Nebo snad méně? Ne, určitě sedm," řekla si a ráno musí přepočítat, kolik čárek pod škvírou vyryla tentokrát...Štěstí, že po celý čas pršelo a mohla si alespoň do sklenice nachytat vodu, jelikož sem zatékalo.

„Poučila," znělo ji v hlavě a ona ,,Lhala", protože nepoučila se vůbec o ničem... A nechápala to.

,,Vždyť proč bych měla přijmout, že celé ženské pokolení pravidelně odčiňuje Evin hřích? Já nic zlého neprovedla! Jenom se jako obvykle ukrývala... Před otcem a Cocharovými...A Klidila se všem z cesty a vykonávala povinnosti, které mi otec uložil a pokoušela se neudělat chybu, aby mě nepotrestal," znělo ji tehdy v hlavě a pak ji začalo bolet bříško.

A ona ulehla s teplotou a když posléze odhalila pokrývku, tak na prostěradle se objevila krev...A v ten okamžik k ní do pokoje vstoupil otec a rázem pochopil, jakou změnou Eliška prochází a rozhodl se jednat dřív, než bude pozdě.

„Můžeš vstát a vrátit se do svého pokoje," promluvil k ni nyní a přitom se mu v tváři objevil zlý výraz.

„Klekneš si do kouta a budeš se až do svítání modlit k Bohu, aby ti odpustil," dodal a Eliška se na něj polekaně podívala.

,,Co mi má odpustit? Čím jsem se provinila?.. Copak můžu za to, že matka celého lidského pokolení utrhla zakázané ovoce a milosrdný Bůh pak seslal trest na všechny její ženské potomky?" znělo Elišce v hlavě a pak trochu rozpačitě přikývla.

„Dobře, otče," odpověděla tedy a pak její otec sledoval, jak se sotva zvedá.

Byla strašně zeslábla, ale přijala to jako svůj úděl, protože jednou ji stejně zabije...A to buď nelidským zacházením a mučivými tresty, nebo hladověním...A ona neměla strach ze smrti...Ale měla strach z toho, že není tak snadné zemřít...Protože vydržela i týden bez jídla...

,,A jak dlouho bych tu mohla umírat, kdyby se mě rozhodl už nikdy nepustit na svobodu?" zněla ji v hlavě tato otázka a pak splnila to co ji její otec nakázal a klečela a modlila se k Bohu až do dalšího dne.