„Slečno Carlotová? Jste to vy?," ozvalo se a Eliška ustrnula na vrcholku schodiště, protože poznala jeho hlas...a už si ho stačila uložit do paměti, když ho v sídle zaslechla při předchozích návštěvách.

,,Vikář Hughes...," odpověděla si.

,,Ale kam zmizeli ostatní? A proč mě v tom nechávají samotnou? Vždyť mohl by... Ne, to je zcela vyloučeno... Navíc by si jako první přišel pro ni?," řekla si Eliška a věděla že tuto představu si musí okamžitě vykázat z mysli.

,,Jenomže co si mám s panem Hughesem počít?" zeptala se sama sebe a pak ji došlo že už ji slyšel, když pak i volala Bess...a že ví o ní. A tak možná by mohla sestoupit dolů a promluvit si s ním nanejvýš mezi dveřmi. Ale jednou se stejně bude muset odhodlat k činům a přestat se tu schovávat.

,,Co se může stát? Odhalí se mi snad svět v horším světle, než jaký jsem ho poznala?" řekla si Eliška pro sebe a přitom zamyšleně hleděla ke dveřím.

„Slečno Carlotová?" opakoval vikář za dveřmi a Eliška znovu znejistěla.

„Jste v pořádku? Nestalo se vám nic?" řekl a ona už už svírala kliku... I když sotva tušila, jak se ocitla dole a proč se chystala k činu.

A pak ji stiskla a závan čerstvého vzduchu ji nečekaně zchladil obličej a pohrál si s jejími rozpuštěnými plavými vlasy, které z ní vytvořily téměř andělské stvoření a Vikář Hughes na ni jen upíral zrak s pootevřenými ústy...Jako by mu z nich unikala jeho vlastní duše, neboť ho Eliščina krása připravila o řeč.

„Vy jste nástupce mého otce?" zeptala se Eliška, která promluvila jako první, až ji to samotnou překvapilo.

,,Kde se ve mně vzalo to odhodlání, ta sebedůvěra, s jakou na něho musím působit?" ptala se sama sebe, i když uvnitř se jí sice chvěl každý kousek těla, ale navenek to nebylo poznat, protože hlas měla pevný a ani se tomu muži nevyhýbala pohledem.

„Omlouvám se..., slečno... Carlotová," vykoktal ze sebe konečně pan Hughes a přitom si ji neustále prohlížel.

„Zapomněl jsem, že jsme dosud nebyli představeni," dodal a přitom se na ní lehounce usmál.

„Co vás sem přivádí?" zeptala se Eliška přímo a přitom se mu zadívala do tváře.

„Směl bych jít dál a pohovořit si s vámi?" zeptal se a Eliška za sebou zaznamenala Bessino zakašlání, kterým přerušila nejen tok jejích myšlenek, ale i samotnou vikářovu prosbu.

„Omlouvám se, slečno, kdybych věděla...," řekla a Eliška jí věnovala krátký a značně vyčítavý pohled.

,,Kdyby věděla... Ovšem že věděla, kdo stojí za dveřmi...Jenomže zvolila křest ohněm...protože opět o mě někdo rozhodoval," znělo Elišce v mysli a přitom se na služebnou dlouze podívala.

„Bess vám připraví pohoštění v přijímacím pokoji. Připojím se k vám za okamžik," řekla hned na to Eliška a zamířila zpět do svého pokoje, aby potlačila onen vnitřní třas a aby se připravila na rozhovor s panem Hughesem.

,,Bess se zachovala rozumně, když se mi vyhnula", pomyslela si, jakmile nakročila do přijímacího pokoje.

Později si s ní ovšem promluví, protože nenechá to jen tak být...,,Protože zradila mě moje nejvěrnější přítelkyně, což nezůstane bez odezvy," řekla si pro sebe Eliška a ona místnost byla skromně zařízená, stejně jako všechny ostatní pokoje v sídle.

Její otec pohrdal materiálním bohatstvím a vyzdvihoval se v očích vlastních i cizích hlubokým duchovním založením a rád předstíral, že skutečné bohatství pro něj neznamená majetek, tituly, okázalost...

„Slečno Carlotová," řekl pan Hughes a vstal a uklonil se.

Eliška se usadila na proti a sledovala, jak se vikář vteřinu po vteřině mění v málo sebevědomého a poněkud úzkostného ubožáka...Protože červenal, blednul ,,Ale aspoň už přestal koktat," řekla si Eliška a nechápala, proč na něj, proboha, zapůsobila právě takhle.

Vždyť byla zlomená a rozhodně neoplývala žádnou vlastností, jež by se mohly přikládat dívkám jejího věku... Tedy oněch vlastností, které se z ní otec všemožnými způsoby snažil vymýtit.

Zato byla až po okraj plná hořkosti a nenávisti...

A možná, že právě tato kombinace zapříčinila to, že pan Hughes neměl ani to nejmenší ponětí, jak se k ní chovat a jaký postoj zaujmout.

„Dovolte mi, abych vám osobně vyjádřil lítost...," řekl a přitom prolomil ticho, které tu teď na pár chvil vládlo.

„Byl jste tu přece už několikrát a vzkázal jste mi laskavá slova po služebné," přerušila ho Eliška a vpila se mu do očí.

Pan Hughes si otřel své zpocené dlaně a z tohoto gesta se jí přitížilo...a každou chvíli jím opovrhovala víc a víc, i když zřejmě nebyl tak nebezpečný jako její otec.

„Ovšem...," řekl a přitom se trochu pousmál.

„A co vás tedy přivádí dnes? Péče o otce je velmi vyčerpávající a nemohu tu prosedět celý den, což jistě chápete, pane Hughesi," dodala Eliška a Vikář polkl.

,,Panebože, ještě nikdy jsem se nesetkal s tak přímou ženou...dívkou, která by jednala skoro stejně jako muž," řekl si sám pro sebe, ale rozuměl její inteligenci, protože vychovával ji přece jeden z nejvzdělanějších mužů v širém okolí a i on k němu oddaně vzhlížel, ačkoliv se o něm dlouhá léta dozvídal jen z obdivných dopisů přátel ze svých kruhů.

,,Škoda, že jsem se s ní poprvé setkal až v situaci, kdy se ze mě stal... jiný člověk," dodal si a přitom se podíval na Elišku.

„Přál jsem si se s vámi seznámit a zjistit, zda váš otec neměl sepsaná nějaká budoucí kázání. Protože věřím, že by farníky rozhodně potěšilo, kdybych mohl přečíst některé z jeho posledních řádků," řekl a Eliška se musela pevně ovládat, aby neobrátila oči v sloup.

„Myslíte ty o plamenech pekla a pokání duší?" zeptala se a Pan Hughes vytřeštil oči...ale ne nad jejím slovy, ale spíše nad tím sarkastickým tónem...A posléze se zamračil a pokoušel se shrnout prozatímní dojmy z Elišky Carlotové.