Bess opět proklouzla dovnitř a přinesla jí horký čaj a kousek ovocného koláče, který před chvílí dopekla.

„Musíte už pravidelně jíst, slečno Eliško," řekla a Eliška jen na její slova přikývla, protože neslyšela to od ní poprvé.

,,Jíst, spát, vyjít z domu, vyvětrat místnost...," Občas jí to připomínalo otcovy příkazy, ačkoliv si cenila toho, co pro ni Bess dělá.

„V pondělí dorazí lékař. Třeba už bude mít lepší zprávy," dodala služebná a Eliška k ní vzhlédla.

,,Lepší zprávy? Spíš to bude o tom že je otcovo zdraví stále chatrnější a jeho úmrtí mohou očekávat ne každý den, ale možná už každou hodinu?" znělo Elišce v hlavě a přitom se trochu zamračila.

„Proč to vlastně děláme, Bess?" zeptala se Eliška náhle a služebná se na ní překvapeně podívala.

„Proč děláme co, slečno?" zeptala se a přitom ji dlouze hleděla do oči, jakoby se to snažila pochopit.

„Proč tu zrůdu udržujeme naživu?" řekla Eliška a Bess položila podnos s jídlem a konvicí na stolek a naklonila se tak, aby jí mohla přímo pohlédnout do tváře.

„Máme s tím přestat? Možná by to bylo jednodušší. Ale nestaly by se z nás pak stejné zrůdy, jakou je on?" odpověděla a Eliška zaváhala, protože nechat ho umřít žízní, hlady, nebo v jeho vlastních sekretech...to byly ty možnosti, které by ho možná dokázaly umrtvit.

„Nestaly... Jak bychom to ale vysvětlily doktorovi?" dodala Eliška a přitom se snažila přemýšlet.

„Na něco bychom přišly," podotkla Bess nejistě, protože nelíbilo se jí, jakou cestou se Eliška ubírá, i když ji chápala...A něco špatného už podle ní provedly, ale nemohly jinak, protože v té chvíli nenacházely už žádné jiné východisko...,,A tak musí v tom pokračovat," řekla si Bess a narovnala se.

,,Ne, takovou volbu Elišce rozhodně dovolit nemůže...Protože ona je příliš křehká, než aby s tím dokázala žít a nikdy by si to nevymazala z paměti... Musí nechat pracovat boží mlýny," znělo Bess v hlavě a přitom se podívala na Elišku.

„Zítra nejspíš zase přijde ten nový vikář," podotkla pak a Eliška jen přikývla.

„Pan Hughes, že? Nechápu, proč se po tolika týdnech nevzdal," odpověděla a přitom se zadívala Bess do oči.

„Zřejmě proto, že jste se s ním dosud nesetkala tváří v tvář a tak doufá, že k tomu jednoho dne dojde a domnívá se, že pečujete pouze o otce a zanevřela jste na svět," řekla Bess a Eliška se málem hystericky rozesmála.

,,Pečuji o otce? Zanevřela na svět?.. Ne, to svět zanevřel na mě a ponechal mě tu napospas zrůdám...protože nikdo se o mě nikdy nezajímal a nikdo ani nenahlédl za zavřené dveře našeho domu," vkradly se ji do hlavy tyto slova a přitom se snažila uklidnit.

„Pošli ho pryč," řekla posléze a přitom se podívala k oknu.

„Nechci se s ním seznámit," dodala a přitom se na ní služebná trochu zamračila.

„Ale bude to čím dál podivnější...," odpověděla Bess a přitom se na ní Eliška podívala naštvaným pohledem.

„Tak ať!" odsekla na to a přitom měla v tu chvíli chuť do něčeho praštit.

„Nikdo mě k tomu nutit už nemůže. A ani nevím, o čem bych s ním mluvila," dodala a Bess to v tu chvíli vzdala, protože Eliška odmítala cokoliv, co jí nabídla a čím se ji pokoušela povzbudit.

Nechodila ven, a málokdy opouštěla svůj pokoj a odmítala se vídat i s jinými lidmi. A kolikrát už i Bess lhala, jak je Eliška vyčerpaná z péče o otce nebo že stůně, nebo že odešla na procházku, když se u nich stavovali příznivci jeho otce, nebo jeho přátelé...Bezpočtukrát a nevyčítala to Elišce, chraň Bůh to ne, ale čím dál více ji však mrzelo, že jí nedokáže pomoci v ničem jiném. Protože neviděla u ní žádný pokrok...,,Když už se přece nemá čeho obávat," řekla si sama pro sebe a přitom se na Elišku podívala vřelým pohledem.

„Dobře, slečno," odpověděla tedy a když Eliška osaměla, tak propukly v ní výčitky svědomí, protože nutí Bess lhát a vlastně i je všechny, protože všichni drží její děsivé tajemství pod pokličkou.

,,Nezachovala se v podstatě stejně jako otec?" řekla si sama pro sebe a přitom se podívala do té samoty, která ji obklopovala.

,,Možná..." odpověděla si, ale co jiného jí ale zbývalo...,,Nic", protože měla jen dvě možnosti... A zatím si vybrala tu, při které si dosud nevzala život.

Když se příštího dopoledne ozvalo bušení na dveře, tak Eliška se vyděšeně postavila a její útroby se jí sevřely doslova mučivou silou a po celém těle jí přejel mráz a do očí se ji vkradlo několik slz.

,,Je to jen někdo u vchodu. Nic mi nehrozí a nemám se čeho bát," uklidňovala se, jenomže ten příšerný lomoz neustával a zněl jí dokola v hlavě a odmítal přestat, dokud nezešílí.

Eliška si dlaněmi zakryla uši, ale nedokázala se zbavit stísněnosti a narůstající hrůzy... Jako kdyby se na ni měla zhroutit obloha a ona by pak skončila hluboko pod její tíhou.

,,Kde je Bess? Kde jsou všichni? Proč nejdou otevřít?" zněla ji v hlavě jedna otázka za druhou a pak zamířila na chodbu a snažila se přes tlukot svého srdce zaslechnout i nějaké další zvuky domu.

„Bess!" zavolala, ale nic.

Ticho.

„Bess!" opakovala vzápětí se stále zrychlujícím se tepem. Ale nikdo neodpovídal.

,,Možná je to jenom další běs a ve skutečnosti se to neděje, protože dokonce už ani on nevydával žádné strašlivé zvuky," řekla si Eliška pro sebe a přitom se opatrně rozhlédla kolem.